O nefyziologických silách

1. O nefyziologických silách - úvod

Pátek, 23 Duben 2010 22:17

Po velice úspěšném seriálu o psychické přípravě sportovců Mariana Jelínka vám postupně předložíme pracovní verzi jeho připravované knihy. Díky vstřícnosti tohoto uznávaného odborníka máte možnost nahlédnout na sportovní výkon z doposud neobvyklého úhlu pohledu – středem pozornosti bude mysl sportovce.

Jsou otázky, které “provokují“ mysl člověka k neustálému přemýšlení, přesto nebo právě proto, že odpověď na ně hledali již starověké civilizace a hledat budou i mnohé generace po nás. Mezi otázky tipu :Jak vznikl vesmír? Má hranice? Kdy a jak zanikne? Jak vznikl život? Smysl našich životů, existuje „život po životě“?....patří i otázky týkající se „člověka samotného“!

Kde je hranice lidských možností? Jakých výkonů je člověk za „určitých“ okolností schopen? Existují vůbec v lidském potenciálu nějaké hranice? Máme v sobě v latentní podobě možnosti o kterých se nám ani nezdá? Jak je objevit? Na čem je jejich projevení závislé? Kde je hranice sportovních výkonů? Jak rychle je člověk schopen běžet, jak daleko či vysoko skočit,s jakým umem je schopen ovládat určitá nářadí….?

Snem snad každého trenéra je vychovat co nejlepšího sportovce, který bude opakovaně, s zápasovou pravidelností podávat ty nejlepší výkony. Každý si analyzuje, co je k tomu zapotřebí: zabezpečí si co nejlepší materiální vybavení, lékařskou péči, fyziologická vyšetření... zjednodušeně řečeno, co nejlepší tréninkové, regenerační a kontrolní možnosti, aby náš svěřenec mohl co nejprogresivněji a nerušeně výkonnostně růst.

Podrobně už víme, jak pracuje pohybový aparát, kardiovaskulární systém….a jak zabudovat dané informace do tréninku. Fyziologie nám vysvětluje energetické krytí procesů , které mají být podmínkou sportovních výkonů. Podle toho pak stanovujeme tréninkové dávky a kontrolujeme jejich dopad na lidský organismus. A když si myslíme, že jsme udělali maximum, tak čekáme na okamžik zúčtování: na zápasy nebo jednotlivý závod. Přesto přese všechno je výsledek velmi nejistý a pochybný.

Připadá mi, že pohled nás, trenérů, je až příliš limitován poznatky z oborů ortodoxních věd. Pokud nepřekročíme práh tréninkových podnětů i za hranice těchto vědních oborů, budeme stále jen v bezradnosti stát před otázkou: proč dnes podal náš svěřenec tak fantastický výkon a včera byl „neviditelný“? Co jsme udělali špatně? Co jsme podcenili? Co naopak přehnali? A odpověď nenajdeme tak dlouho, dokud nebudeme mít odvahu vykročit za hranice stereotypu myšlení.

Na trénink je potřebné nahlížet z mnoha stran a úhlů, musíme začít hledat odpovědi i v dalších vědních oborech, i v těch, které zdánlivě se sportem přímo nesouvisí. Naučit se hledat analogie, vzájemné souvztažnosti, začít myslet interdisciplinárně se nyní stává nutností i pro sportovní trenéry a vrcholové sportovce. Osobně si myslím, a cítí to obdobně i řada vynikajících vrcholových sportovců, že nyní je potřebné vydat se i cestou, kterou jsme až dosud podceňovali: zaměřit se na rozvoj „vlastních vnitřních sil“.

Tím nechci říci, že bychom měli to, co známe a uplatňujeme v praxi úplně nahradit něčím jiným nebo odsunout na vedlejší kolej. To vůbec ne, jen jsem začal nabývat přesvědčení, že neustálé diskuse (přestože jsou velmi prospěšné) jen o tom, zda trénovat více to či ono, jsou viděny pouze optikou ortodoxního tréninkového přístupu, který nás nepouští za své hranice. Prostě se stále jen pohybujeme v určitém ohraničeném prostoru... A nepřesahují ho ani nové poznatky jako například z oblasti stravování či pitného režimu. Cosi stále chybí.

Chci tím jen zdůraznit, že se poměrně dopodrobna věnujeme otázkám správného dávkování tréninkových impulsů, ale také stravě, pitnému režimu, regeneraci a částečně i psychologii. Někdo jde víc do hloubky v jednom, druhý v jiném směru. Čím víc se ale koncentruje na jeden aspekt, tím víc ztrácí kontakt s celkem. Dnes a denně dostáváme desítky podnětů a signálů, že jsme ještě mnohé z tajemství lidského těla neodhalili…….

V mé mysli se proto znovu a znovu ozývala otázka:
Nejsou v lidském organismu i „jiné síly“, které podstatně ovlivňují výkon našich svěřenců a fyziologie je zatím nezná? Každodenně jsem si začal těchto „sil“ všímat a kladl jsem si nové a nové otázky, na které mi však nikdo nedokázal uspokojivě odpovědět. Slyšel jsem jen: „...ten měl dnes formu.“ nebo „To byla náhoda,“ případně „Měl špatný den...“. Kde se však bere ta „síla“, která překoná i fyziologickou únavu? Jaké energie skutečně ovlivňují sportovní výkon? Jak se transformují? Jsou trénovatelné? Dají se „použít“, kdy já chci? Co je to síla „motivace“? Co je „vůle chtít něco dokázat“? Jak působí v tomto procesu „stoprocentní víra v úspěch“? Jaké síly nastartuje v člověku „špatně či dobře podaná informace“?Jak odbourat strach?Jak „vybudovat“v mysli sportovců „vítězný pocit“?.......

Víme, že cílem každého vrcholového sportovce je logicky udržet a zvyšovat co nejvyšší sportovní výkonnost a na jejím základě podat v důležitých okamžicích své sportovní kariéry co nejlepší sportovní výkon.

Jak se však daný sportovec dostane až ke světovým rekordům? Proč „on“ je lepší než já? Trénuje stejně, víc, méně, jinak...? Na tyto a jiné podobné otázky se snaží najít odpověď každý realizační tým zformovaný kolem daného sportovce.

Proto jsem se i já neúnavně prokousával desítkami málo známých a mnohdy i složitě dostupných populárně-naučných knih, v nichž jsme hledali „návod na použití“ nebo alespoň inspiraci. Čím více knih jsem pročítal, tím zřetelněji jsem si uvědomoval pravdivost slov Jicchaka Bentova: „Přestože se v posledních letech hodně mluví o psychických jevech, většina lidí stále trpí něčím, co lze nazvat „žirafím syndromem“, který můžeme vyjádřit následovně: Jednoho dne se jistý stařec z Bronxu rozhodne, že navštíví zoologickou zahradu. Jak zahradou prochází a obdivuje všelijaká neznámá zvířata, najednou vidí velice dlouhé nohy. Když se podívá nahoru, vidí, že nohy jsou spojeny s břichem. Podívá se tedy ještě výše: vidí jen krk, krk a zase krk až nakonec někde v oblacích zahlédne hlavu. ¸Ne’, řekne si, ¸to není možné. Takové zvíře neexistuje.’ Pak se otočí a klidně pokračuje v cestě, aniž se za žirafou ohlédne. Pokud jde o sporné věci, mnoho lidí trpí žirafím syndromem. Trpí jím zejména vědci. Jejich problém spočívá v tom, že se na svět dívají úzkým okénkem a tohoto omezujícího pohledu se často nechtějí nebo nemohou zbavit. Je-li žirafa příliš velká - tím hůř pro ni, pro vědce prostě neexistuje.“

Uvědomil jsem si, že to platí i pro sport - pro všechno v našem životě: „Když jdeme příliš dovnitř, měli bychom v určité chvíli umět udělat i pár kroků dozadu, obejít žirafu z různých stran, a pokusit se pochopit jednotlivosti ve vzájemných souvislostech.“ A právě v tom tkví - podle mého názoru - klíč k tomu, abychom mohli být ještě lepšími trenéry, dosahovat s našimi svěřenci ještě lepších výsledků.

Po dvanáctileté zkušenosti práce s vrcholovými sportovci, především hráči ledního hokeje, jsem se pokusil sumarizovat část svých poznatků. Jedná se o holistický pohled na sportovní výkon, pohled z úhlu, s nímž jsem se dosud nesetkal v dostupné literatuře české ani zahraniční.