Zajímavosti

 

 

 

 

 

Zvláště u starších věkových kategorií je celkem běžné, že součástí realizačního týmu je kondiční či atletický trenér. Nicméně setkáváme se i s názorem, že s příchodem nefotbalového odborníka se vytrácí specifičnost tréninku pro daný sport. Tento postoj pak preferuje střídmější využívání odborníků na jiné sporty nebo dokonce jejich úplné vyloučení. Trenér sám by měl být dostatečně znalý základní problematiky dovedností z jiných sportů, využitelných pro ten svůj s potřebnou úrovní specifičnosti. Potřebnou úroveň specifičnosti těžko zajistí odborník na jiný sport.

Do celé této problematiky nám vnese jasno Pavel Kleisner. Profesionální kondiční trenér, který poskytuje svoje služby házenkářům, fotbalistům, tenistům i hokejistům. 

Jde o to v jaké věkové kategorii. To je hodně důležité. Pokud se bavíme o 8,9-12 letých, tak je to o rychlosti, obratnosti, koordinační průpravě. To je základ všech sportů. Všechno se zrychluje a všude je tlak na provádění činností v rychlosti ať už s náčiním či bez. To je první věc. Druhá věc je vybudování jakéhosi návyku, že takové věci prostě k tomu patří a je třeba se tomu věnovat. S věkem se nabalují další věci hlavně rychlostně-silový komplex a vytrvalost.

 

Ano rozumím, specifika her. V tom já mám výhodu, neboť jsem do 20 let dělal atletiku a pak jsem začal hrát. Hráč a atlet jsou dvě zcela rozdílené osobnosti a naprosto rozdílní sportovci. To platí jak z hlediska psychiky, tak z hlediska motorického.  Já si myslí, že jde o to, v jaké věkové kategorii už začít používat odborníka. A druhá věc je, že dnes není v silách jednoho člověka všechno pojmout. Na druhou stranu je určitě potřeba u těch nejmladších vnímat to co dělají celostně. Protože situace kdy mají odborníka na protahování, odborníka na hlavu, odborníka na to, na to, na to, tak vlastně jakoby ten sport byl přestáván vnímán jako ten daný sport, ale jako takové ostrůvky, které netvoří celek a uniká smysl proč se co dělá. Ta hranice je podle mne 10-12 let, kdy by měla být nějaká spolupráce s odborníkem alespoň na teoretické úrovni, konzultace. Třeba u fyzioterapeutů ještě dříve, to je velmi široký obor, který nelze pojmout. Co se týče kondice, tak až tak v dorosteneckém věku. 

 

Ano, určitě. Především musí být úzká spolupráce mezi ním a trenérem. Podobná otázka jsou i individuální tréninky. I zde je lepší, když je to realizováno v kontextu týmového tréninku, aby se vše ubíralo daným směrem, všichni táhli za jeden provaz.

 

U kluků, kterým je 8-9 let, je velmi důležité, aby dokázali vnímat práci s těžištěm do všech různých směrů,  dobré odrazové schopnosti v širokém spektru změn. Co tím myslím? Třeba skákání přes švihadlo je hojně používané, ale strašně je důležité, aby ten dopad byl co nejméně stabilní a co nejvíce proměnlivý. Ve fotbal se všechno stále mění postavení hráče a úhly kam se odráží a jak dopadá. Druhá věc je, že v tomhle věku už mohou začít vnímat svoje tělo. Těžko asi ještě budou vnímat nějaké hluboké věci o strečinku, ale už by měli mít nějaké návyky a postupně s věkem s tím začít pracovat. Další věc je rozvoj reakčních schopností na vizuální podnět. I třeba změna světla, nejen pohyb míče. Myslím, že je dále dobré vést ke správnému držení těla.

To, co jsem uváděl, je jakási příprava. U fotbalistů cítím jako důležité udržovat křížový stereotyp pohybu. To znamená, aby pracovala pravá ruka levá noha a naopak při běžném lokomočním pohybu souměrně. 

 

Jistě, ale pak když dojde k navazujícímu přímočarému pohybu, stává se to relevantním požadavkem. Třeba souboj o míč, jsou na balónu, obchází ho, tlačí do sebe, mají zaháklé ruce, tam je to nemožné. Jakmile se míč dostane trochu dál, dochází k vyražení s míčem, situace se mění. Tam už to být musí. Pokud to nemají zažité, tak to chybí a poměrně zásadně to ovlivňuje akceleraci. 

 

Řeším to domácími úkoly. U některých to funguje, u některých ne. Ale nějaké vysvětlování pohybových stereotypů má smysl až od 14-15 let. Mladším jen ukazuji, předkládám vhodné cviky, učí se nápodobou.  Je pravda, že za týden rychle zapomenou. Pokud si to připomenou večer doma, je to znát.

 

Ne u všech, ale u některých ano. Bude to souviset s jejich domácí pílí. Alespoň si zvykají, že to k fotbalu také patří, takže zde spatřuji i výchovný rozměr.

 

Fotbalisté často používají koordinační žebříky. Je u toho důležité sledovat jak přenáší váhu, jak našlapují. Často jsou to přirozené věci. 

Nejdříve pracovat v menších skupinách. Už v těch dejme tomu 10 letech začít pracovat na držení těla – alespoň vytvářet základní návyky.  Rozvíjet reakční rychlost co nejširším spektrem cvičení a úkolů. Hlídat ten křížový laterální pohyb. Pracovat na rovnováze, orientaci v rychlosti a prostoru. To znamená 8-12vteřinové zátěže, aby to bylo stále naplno, ve vysoké intenzitě. Tady je třeba, a je to velmi těžké, rozlišit jak na tom ten který hráč je (biologický věk, psychický stav, únava) a podle toho mu nastavit zátěž i složitost. Důležité je co nejširší pestré pohybové spektrum, kdy používají celé tělo, nejen nohy nebo ruce. 

 

 

Děkujeme za rozhovor  

 

 

_{Připravil Radek Votípka, www.fotbal-trenink.cz} 

Komentáře

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."