Cvičení

Plány

1. volba věkové kategorie
| 2| 3| 4| 5


vybrat uložený plán


Banner

Psychologie, didaktika, koučink

Emoce a fotbal

Emoce patří k fotbalu stejně jako míč. Co je jednodušší? Ovládat míč nebo emoce. A je třeba vůbec umět emoce ovládat? Míč určitě a je na to spousta cvičení. Jak na emoce? 
 
 
 
 




Vzali jsme si na pomoc knihu Daniela Golemana - Emoční inteligence a připravili jakési emoční trenérské minimum, které by vám mělo pomoci více poznat a chápat sebe sama i vaše hráče. Pokud jste si teď položili otázku „a potřebuji to vůbec?“ čtěte dále, pokud jste vytryskli radostí s konstatováním „přesně to potřebuji“, čtěte dále. 
 

Proč a kde se berou emoce


Vývoj mozku

Náš mozek prošel za dlouhá tisíciletí vývojem, který můžeme jednoduše popsat. Na začátku byl jen mozkový kmen, který řídil základní životní funkce(dýchání, polykání, zvracení, vyměšování, činnost srdce) a nepodmíněné reflexy(mrknutí, kýchnutí, kašlání, ucuknutí při doteku horkého předmětu). Řídí činnosti důležité jen pro právě probíhající okamžik nebo pro zachování života. Zkušenosti a informace získané v těchto situacích se neukládají do dlouhodobé paměti, proto si těžko vybavujeme třeba okamžik nějaké těžké nehody.  V další fázi se objevil limbický systém, který se stal emočním centrem. Podílí se na podpoře i dalších funkcí jako je dlouhodobá paměť a čich. Nakonec se to všechno obalilo šedou kůrou mozkovou nebo-li noekortexem, který dostal na starosti logické myšlení. Téměř veškerá činnost řízená vůlí je soustředěna právě sem.  Všechno se vším souvisí a skutečnost, že myslící mozek se vyvinul z emočních center, naznačuje vzájemný vztah mezi citem a myšlenkou.
 
Neokortex nám umožnil neskutečný rozlet. Stali jsme se pány planety. Mimo jiné nám též umožnil rozšíření a diferenciaci emočního života. Důsledkem je třeba i prohloubení pouta mezi matkou a dítětem, vytvoření citové vazby, která je třeba plazům bez neokortexu cizí a proto klidně sežerou své děti. Směrem vzhůru po fylogenetické spirále, od plazů po makaky a lidi, se zvětšuje masa mozkové kůry. To je doprovázeno i růstem počtu synapsí (nervová spojení a dráhy), čímž se rozšiřuje paleta možných reakcí.
 
Tvorba těchto nervových drah probíhá odmalička. Citové návyky a postoje, které si osvojíme jako děti doma a ve škole, jsou podkladem pro tvorbu nervových drah v nezralém mozku dítěte a determinují tak naši emoční inteligenci. Co je to přesně emoční inteligence, se dozvíme na konci odstavce.
 
Mozkový kmen necháme jet na autopilota, je to tak ideální. Kdyby to tak nebylo a zapomněli jste dýchat jako třeba kopačky v šatně, byl by konec, ani byste nedočetli tento článek. Budeme se zabývat neokortexem a limbickým systémem, racionálním myšlením a emocemi.

Přetahování neokortexu a amygdaly

I když se neokortex vyvinul z limbického systému a jsou spolu nesčetnými nervovými vlákny propojeny, neznamená to, že vyšší centra mohou zcela ovládat náš emoční a citový život. V důležitých citových záležitostech, zejména v naléhavých a nebezpečných situacích, přebírá vládu limbický systém. Centrem limbického systému je amygdala. Když impulsivní city převládnou nad rozumem, velení přebírá amygdala. Když amygdala dejme tomu zachytí signály strachu, okamžitě vysílá signály do dalších částí mozku a mobilizuje mozková centra pro pohyb, aktivuje kardiovaskulární systém, svaly a střeva, zvyšuje se ostražitost našich smyslů, mozkový kmen dostane signály k napětí obličejových svalů, zrychluje se puls, krevní tlak, svaly se připravují na reakci, aktivují se i paměťové korové systémy, abychom si vybavili všechny znalosti a zkušenosti související s nebezpečím.
 
Na začátku vyhodnocovacího procesu našich pocitů jsou naše smysly.  Smyslové signály z oka či ucha putují nejprve do thalamu(část mozku, zprostředkovávající převod informací přicházejících ze smyslových orgánů do správných oblastí mozkové kůry a amygdaly) a poté, přes jediné synaptické spojení, do amygdaly. Druhý signál z thalamu je veden do neokortexu, centra myšlení. Toto větvení umožňuje amygdale reagovat dřív než neokortexu, protože ten zpracovává informaci na mnoha úrovních neuronálních okruhů. V kritických situacích tak upřednostňujeme city před rozumem. Emoce nám tak pomáhají zvládat situace, jež jsou pro nás příliš důležité na to, aby jejich řešení bylo ponecháno pouze pomalému intelektu. Mezi emoce, které vedou přímo přes amygdalu, se řadí naše nejprimitivnější a zároveň nejsilnější pohnutky: 
  • Strach
  • Hněv
  • Radost
  • Smutek
  • Důvěra
  • Znechucení
  • Očekávání
  • Překvapení
Na rozdíl od mozkového kmenu můžeme v případě limbického systému mluvit o jakési emoční paměti. Proto si limbický systém rozdělíme na dvě základní části:
  • hippocampus: ten si pamatuje prostá fakta
  • amygdala: uchovává zabarvení těchto fakt
Hippocampus pozná tvojí sestřenici, amygdala ti připomene, že ji nemáš rád.
 
Čím silnější je podráždění amygdaly, tím silnější je i paměťový otisk. Podráždění amygdaly však nemusí být jen v negativním smyslu. Paměťový otisk vyvolá i příjemný zážitek. To lze využít při procesu učení zařazením vhodného příběhu. Příběh trénink nejen zpestří, ale též zefektivní. 
 
Jendou z hlavních nevýhod amygdaly je, že tísňová volání, jež vysílá, bývají zastaralá a nevyhovující. Srovnává přicházející vjemy se zkušenostmi z minulosti, tato srovnávací metoda je asociativní.  To znamená, že je-li jeden klíčový prvek podobný zážitku z minulosti, amygdala jej zaregistruje a ztotožní. Nedokonalost tohoto systému spočívá v tom, že se aktivuje dříve, než je oprávněnost poplachu plně potvrzena. Nepřesnost emočních center ještě umocňuje skutečnost, že mnoho silných citových vzpomínek pochází z dětství – v tomto období není ještě dokončen vývoj některých mozkových center, zejména hippocampu a neokortexu, amygdala naopak dozrává velmi rychle. Nejranější citové vzpomínky se tak vytvářejí v době, kdy děti ještě neznají slova, kterými by je mohly označit. Jsou-li pak tyto emoční vzpomínky aktivovány, nejednáme pod vlivem žádné artikulované myšlenky. Sami jsme pak našimi emočními výbuchy zmatení, protože pohnutky mívají kořeny v samém počátku našich životů, kdy v nás okolní svět vyvolával zmatek. 

Charakteristika emočního uvažování
Emoce mají svou vlastní logiku a vlastní způsob myšlení, je to důvod proč, můžeme být v jedné chvíli tak rozumní a už za okamžik jednat naprosto iracionálně.
  • Rychlá a nedbalá reakce: díky emocím mohl člověk dělat ve zlomku vteřiny životně důležitá rozhodnutí . Následné „Proč jsem to udělal?“ už je důkaz probouzející se racionální mysli. 
  • Nejprve city a pak myšlenky
  • Symbolická, dětská realita: naše citová logika je výhradně asociativní. Prvky, zlomové vjemy, které symbolizují skutečnost nebo které vyvolávají vzpomínky na určité události, mají v našem emočním centru stejnou váhu jako skutečnost sama. Emoční myšlení nerozlišuje příčinu a následek, spojuje prostě jen věci a situace, které se v některých rysech vzájemně nápadně podobají.
  • Minulost přenesená do přítomnosti: když je nějaká událost podobná jiné, reagujeme citově na současnou situaci jako by to byla minulost. Naše emoce tak trochu „zapojí“ i racionální myšlení .

Harmonická rovnováha

Základem emoční inteligence je harmonická spolupráce limbického systému s neokortexem. Roli citového manažera plní prefrontální laloky (pokud řízení nepřebere limbický systém), zvažuje reakce před jejich uskutečněním a má schopnost zadržovat pokyny k jednání vyslané amygdalou a dalšími centry limbického systému. Levý čelní lalok působí jako určitý nervový termostat a regulátor intenzity negativních emocí, pravý čelní lalok naopak. Pacienti, kterým mrtvice zasáhla levý lalok jsou pesimističtí, se zasáhnutým pravým lalokem veselí.
 
Signály silných emocí mohou vytvořit psychický blok a dočasně tak ochromit pracovní paměť čelního laloku … proto když jsme rozčílení říkáme, že „nemůžeme jasně myslet“ . Dlouho trvající emoční stres může narušit intelektuální schopnosti a schopnost učení se. Indikátorem je permanentní neklid a impulsivnost dítěte. Trenér proto nemůže být nositelem stresu. Zvláště při výuce nových dovedností mějme toto na mysli.
 
Citů se nemůžeme zbavit a ani to nechceme. V naprosté většině případů jsou city pro racionální rozhodování nezbytné, obracejí pozornost správným směrem – tam, kde můžeme naši logiku nejlépe využít. Ve víru pocitů a myšlenek tak směruje emoční inteligence naše okamžitá rozhodnutí a úzce spolupracuje s racionálním myšlením.
 
V jistém smyslu tedy máme 2 mozky, 2 druhy myšlení, 2 druhy odlišné inteligence: emoční a racionální.
 
5 hlavních oblastí emoční inteligence:
  • Znalost vlastních emocí
  • Zvládání emocí
  • Schopnost sám sebe motivovat
  • Vnímavost k emocím jiných lidí
  • Umění mezilidských vztahů 

Reakce na emoce

Tolik k vytváření emočních vzorců, ale co reakce na ně? Ty jsou určené naší genetickou výbavou, temperamentem: 
  • Sangvinik – přiměřená reaktivita, na slabé podněty slabě, na silné silně, emočně stabilní
  • Flegmatik – vzruší ho jen velmi silné podněty, emočně stabilní
  • Melancholik – hluboké prožitky, emočně labilní
  • Cholerik – silně vzrušivý, emočně labilní
Temperament je určen již při narození. Podkladem je jiný typ mozkové aktivity. Pro kteroukoliv z  emocí mají lidé různých práh dráždivosti, různě dlouhou dobu trvání a různou intenzitu.
Vědci se hodně zabývali dětmi s menším sebevědomím. Lidé s větším sklonem k bázlivosti, se rodí s takovým neurochemickým uspořádání těchto drah, které snadno vede k podráždění. Naproti tomu otevření sociální lidé mají mnohem vyšší práh vzniku podráždění amygdaly úzkostnými pocity. Touží poznávat nová místa a lidi.
 
Povzbudivým výsledkem různých studií je závěr, že zdaleka ne všechny ustrašené děti se v dospělosti straní společnosti. Správnými zážitky (zase prostor pro trenéry) lze příliš dráždivou amygdalu do jisté míry zklidnit.
Dnes už klasická demonstrace působení zkušeností na růst lidského mozku pochází od nositelů Nobelovy ceny, neurologů Thorstena Wiesela a Davida Hubela. Ti prokázali, že u koček a opic existuje určité rozhodující období prvních několika měsíců života, kdy dochází k rozvoji synapsí, které přenášejí signály z oka do zrakových oblastí kůry, kde jsou tyto informace interpretovány. Pokud bylo jedno oko v tomto období trvale zavřeno, došlo k výraznému poklesu počtu nervových vláken spojujících toto oko se zrakovou oblastí, u otevřeného oka naopak došlo k jejich znásobení. Pokud bylo po rozhodujícím období zavřené oko uměle otevřeno, zvíře na něj bylo slepé. U lidí trvá toto období zhruba prvních šest let života. Takovou zkušenost lze promítnou i do emočního života lidí. 
 
Genetická výbava každého z nás obsahuje skupinu emočních charakteristik, jež určují náš temperament. Avšak vytvořená nervová spojení jsou relativně nestabilní, a proto ani náš temperament nemusí určovat náš osud. Máme to ve svých rukou.
 

Pracujeme s emocemi

Při stresové reakci dochází k rozhodnutí organismu mezi bojem a útěkem: protiútok končívá zpravidla neplodnou hádkou, útěk, zvláště v podobě kamenného mlčení, může být ještě zhoubnější. Takové chování obsahuje velmi silné denervující sdělení, něco jako směsici ledového odstupu, povýšenosti a znechucení. Objevuje se zejména v manželstvích, která čekají závažné problémy. Taková reakce připravuje manželský pár o možnost svoje neshody vyřešit. My nejsme v manželské poradně. Pokud to promítneme do kolektivu malých fotbalistů, kteří v zástupu (prosím v krátkém) čekají, až na ně přijde řada a tu je jeden z kamarádů předběhne, můžeme spatřovat jakousi paralelu. Objeví se dvě krajní řešení: boj – někteří se s ním začnou přetlačovat, prát, nadávat; útěk – jiní si toho nevšímají nebo přejdou jinam. Nebo když někdo někomu vezme míč: boj – rvačka, nadávání; útěk – jde si hledat jiný míč. Jistě i trenéři jsou vystavení situacím, které vedou k řešení boj x útěk. 
 
Klíčovou součástí emoční inteligence je schopnost správně projevovat vlastní pocity. Krajní řešení (boj x útěk) nejsou, stejně jako ve spoustě jiných lidských činností, ideálním postojem. 
Přehnané potlačování citů, spíše stresovou reakci organismu umocní. Pokud však pokaždé, když pocítíme vztek, tuto emoci projevíme, zvyšujeme tím pravděpodobnost, že tak budeme reagovat vždy. 
S vlastními i s emocemi lidí kolem je třeba pracovat. Pokud se zaměříme na vztah rodič či trenér a dítě, často se dopouštíme následujících chyb:
  • Přecházíme citové projevy dítěte bez povšimnutí (a tak nedokážeme využít citově nabité okamžiky k tomu, abychom se dítěti přiblížili a pomohli mu porozumět jeho emocím a zvládnout je)
  • Příliš tolerantní postoj (snažíme se nezasahovat, případně dítě za každou cenu ukonejšit, třeba i úplatky)
  • Jsme pohrdaví a emoce dítěte nerespektujeme (velmi přísní a například trestáme, zakazujeme projevy)

 

Automatické myšlenky

Znáte to. Zase ten Lukáš. Kdykoliv je nějaký průšvih, je u toho. Už jsem na něj asi alergický. Vždycky se tak na mě provokativně dívá. Už zase! 
 
Prchavé představy v pozadí naší mysli o nás samotných a o lidech kolem nás jsou odrazem našich nejhlubších emočních postojů. Vy chvíli, kdy se myšlenky typu oprávněného rozhořčení stanou automatickými, začnou se uskutečňovat. Neustále sledujeme všechno, co ten druhý dělá a co by mohlo naše myšlenky potvrdit. Ignorujeme a znevažujeme projevy laskavosti. 
 
Takové myšlenky jsou velmi mocné a spouštějí poplašný systém, emoční tísňovou reakci, která vybaví všechny nespravedlnosti za celý život.

 

Rozdílnosti pohlaví


Dívky si při hře vytvářejí malé intimní skupinky, v nichž je kladen důraz na omezení nepřátelství a na rozvinutí spolupráce a komunikace. Za to chlapecké hry se zpravidla odbývají ve větším kolektivu a je zde kladen důraz na soutěživost. Jeden z klíčových rozdílů můžeme vidět, když je hra přerušena tím, že si někdo ublíží. Pokud chlapec, který si ublížil, začne vzlykat, očekává se od něj, že co nejrychleji odejde stranou, aby nepřekážel, a přestane plakat, aby hra mohla pokračovat. U dívek se hra přeruší, všechny se shromáždí kolem plačící kamarádky, aby jí mohli pomoci. To jsou rozdíly mezi pohlavími: kluci čerpají svoji pýchu z ostřílené, osamělé nezávislosti a soběstačnosti, zatím co dívky se vždy považují za součást sítě vzájemných vztahů a citových pout. Chlapci se tak cítí ohrožení vším, co nějak omezuje jejich nezávislost, zatímco dívky mají spíše strach z rozpadu svých vztahů a citových pout. Muže uspokojuje mluvit o „věcech“, zatímco ženy spíše vyhledávají citové spojení. Dívky se tak naučí rozeznávat verbální i neverbální citové signály a vyjadřovat svoje emoce. Chlapci si rozvinou schopnost omezovat emoce, které souvisejí se zranitelností, vinou, strachem či s pocitem ublíženosti.
 
Ve věku 10let je nepokrytě agresivní (pokud se dítě rozzlobí, přistupuje k otevřené konfrontaci) zhruba stejné procento chlapců jako dívek, avšak už ve třinácti už je patrný výrazný rozdíl: dívky předčí chlapce v jemnějších technikách: zlomyslné klepy, vyobcování z kolektivu či jiná nepřímá odplata, chlapci nadále preferují přímou konfrontaci.
 
Ženy jsou v průměru empatičtější, je všeobecně snadnější rozeznat city z tváře ženy. U malých dětí tento rozdíl neexistuje, avšak v průběhu prvních školních let už se to mění …
 
Muži jsou ve vztahu méně vnímaví, ženy si vztahové problémy uvědomují intenzivněji.
 

Něco pro praxi

Přenos emocí

Emoce jsou nakažlivé. Ani nevíte přesně proč - rozhovor s někým je povzbuzující, s jiným nám vlévá jed do žil. K přenosu nálady dochází z člověka, který projevuje své city výrazněji. Ať už jde o city pozitivní či negativní. Zapaluje jen hořící pochodeň. Posláním trenéra je být hořící pochodní pozitivních myšlenek, nálad a nápadů. Odprostit se ode všech negativních myšlenek, které ani všechny nesouvisí přímo s fotbalem, může být někdy dosti obtížné, nicméně potřebné. Pokud nemáte svůj den, nechte vést trénink asistenta, vynechejte cvičení, která potřebují pozitivní emoční náboj, neučte hráče novým dovednostem.

Emoční pohyby

Míra emočního spojení se projevuje také tím, jak jsou koordinovány naše fyzické pohyby. Čím těsnější je pohybová koordinace mezi trenérem a žákem, tím více zájmu, přátelství, nadšení. Ukazujte nové kličky, to je potřebné i z didaktických důvodů. Nacvičte nějakou společnou sestavu manipulací s míčem a podobně.

Sledujeme děti

Když se děti snaží zapojit do skupiny, dělají nejčastěji 2 zásadní chyby: 
  • zkoušejí převzít vedení
  • zůstávají mimo oblast zájmů skupiny  
Tak se často chovají neoblíbené děti. Oblíbené děti tráví více času sledováním skupiny, aby pochopili, co se tam děje a pak udělají něco, čím dávají najevo, že hru akceptují, čekají, až bude jejich postavení ve skupině zajištěno a pak teprve přebírají iniciativu.

Zrcadlení

Běžně používaná metoda v psychoterapii je metoda efektivního citového naslouchání nazývaná „zrcadlení“: jeden z partnerů si na něco stěžuje, druhý to vlastními slovy opakuje a snaží se pochopit myšlenky i emoce v ní obsažené.

Docházka

Zvláštní zjišťování docházky: místo „zde“ říkají hráči číslo 1-5 ohodnocující svoji náladu

Kostka citů

Kostka citů - stěny jsou popsány slovy jako smutný nebo rozčilený, když na dítě přijde řada, popisují situaci nebo událost, kdy se cítili tak, jak padlo na kostce. 


Závěr

Co přináší emoční gramotnost:
  • Emoční sebeuvědomění
    • Zlepšení v rozlišování a vyjadřování vlastních emocí
    • Lepší pochopení příčiny vlastních pocitů
    • Rozlišování mezi city a činy
  • Zvládání emocí
  • Tvořivé uplatnění emocí
    • Větší pocit odpovědnosti
    • Lepší schopnost soustředění
    • Lepší školní výsledky
  • Empatie: rozlišování emocí
  • Orientace v mezilidských vztazích
Emoční gramotnost má pak blahodárné dopady, které se nám hodí i ve fotbale:
  • Sebevědomí
  • Zvídavost
  • Schopnost jednat s určitým cílem
  • Sebeovládání
  • Schopnost pracovat s ostatními
  • Schopnost komunikovat
  • Schopnost spolupracovat

Zdroj: Daniel Goleman - Emoční inteligence, připravil Radek Votípka, www.fotbal-trenink.cz
Komentáře
Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář!

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."

Copyright 2006-2010 by http://www.fotbal-trenink.cz