Náměty, postřehy, komentáře

Trocha teorie nikoho nezabije aneb ke koncepcím tréninku dětí.

Středa, 09 Prosinec 2009 12:47

V tomto příspěvku navazuji na publikovaný příspěvek „Všestrannou pohybovou přípravu – základ výkonnosti ve fotbalu“. Čtenáře, které tento problém zajímá se pokusím seznámit se základními principy dvou koncepcí tréninku dětí, které lze zjednodušeně označit za dvě cesty k dosažení sportovního výkonu.

Stručně řečeno, prvou je snaha o dosažení co nejvyšší výkonnosti již v dětství – hovoříme o tzv. „ranné specializaci“. U druhé cesty, kdy výkonnost by měla být přiměřená věku, je dětství a mládí chápáno jako přípravná etapa k dosahování maximálních sportovních výkonů, mluvíme pak o „tréninku přiměřeném věku“. Hlavní rozdíly jsou v tréninku dětí a nejde jen o otázku poměru specializace a všestrannosti, ale o celkový přístup a názor na trénink, jeho cíle, metody, prostředky atd. Rozbor maximálních sportovních výkonů a zkušeností z různých sportů ukazuje, že rekordních výkonů lze dosáhnout oběma cestami.

Obecně se považuje za prokázané, že u ranně specializovaných sportovců se pozoruje strmější vzestup výkonnosti, ale s vysokými výkony v žákovském a případně dorosteneckém věku dosahovanými cestou ranné specializace zřetelně souvisí výkonnostní zaostávání po 18 a 19 roce. V případě druhé cesty při „tréninku, který odpovídá vývoji“ a probíhá podle zákonitostí fyzického i psychického vývoje člověka, nemůžeme aktuálně dosahovaný výkon považovat za jediné kritérium správnosti tréninku. V souhrnu zatížení musí mít dostatečný podíl všestrannost a tomu by měl také odpovídat velmi široký výběr tréninkových prostředků i střídání prostředí, kde trénink probíhá. Lidově řečeno „pestrá zásobárna pohybů“, které je v tréninku dosaženo v souladu s fyzickým i psychickým vývojem dítěte se pak může stát odrazovým můstkem pro pozdější fotbalovou výkonnost na vysoké úrovni. S tímto problémem souvisí více faktorů a jedním z podstatných je i systém fotbalových soutěží, který „motivuje“ trenéry už od přípravek k specializovanému zaměření tréninku, kdy je pak bohužel velmi často prioritou aktuální výkonnost s cílem zvítězit v nejbližším utkání, turnaji nebo soutěži. A vzdálenější výkonnostní horizont se nám ztrácí v momentální radosti z vítězství.

Ale abych nebyl špatně pochopen. Je samozřejmé, že vždy když hráč nastupuje k utkání, chce vyhrát. Tedy vychovávejme odolné, „vítězné“ typy kvalitních fotbalistů, ale ne za cenu potlačení biologických a psychologických zákonitostí ranou specializací. A k souvislostem diskutovaného tématu se systémem fotbalových soutěží v žákovských kategoriích zase příště.

PaedDr. Jaromír Votík, CSc.