Zajímavosti

Pozdrav z Kanady.

Úterý, 12 Leden 2010 10:28

V Kanadě fotbal nepatří mezi nejpopulárnější sporty. Přesto má více registrovaných hráčů než hokej. Kvantita neznamená kvalitu. Kanada zatím nikdy nebyla na fotbalovém mistrovství světa. Chce to však změnit a proto byl připraven program pro výchovu fotbalové mládeže, jehož cílem je budoucí účast na MS. Více v článku Miroslava Nováka, který působí v Kanadě jako trenér i hráč.

Organizace soutěží

Řídící organizací pro kanadský fotbal je CSA (Canadian Soccer Association), která registruje v současné době cca 900 000 hráčů a hráček, což fotbal dělá sportem s nejvíce registrovanými členy v celé zemi (např. hokejová asociace registruje cca 550 000 hráčů; celková kanadská populace je 30 mil. lidí). Kanada nemá samostatnou profesionální soutěž, ale její týmy (Toronto FC, Vancouver Whitecaps a Montreal Impact) se účastní kanadsko-americké profesionální MLS, respektive nižší USL, které se hrají od března do října. Dalšími poloprofesionálními soutěžemi s účastí kanadských týmů jsou např. PDL (Professional Development League pro hráče do 23 let), či CSL, PCSL, OSL, které začínají v dubnu a končí v červenci. Dále jsou zde regionální amatérské soutěže pořádané jednotlivými provinciemi, které jsou hrány od května do srpna.

Mám osobní zkušenost s regionální soutěží v Novém Skotsku, ve které jsem jedno léto působil, ale úroveň této soutěže i její celkové zajištění odpovídalo nějaké I. třídě (i když nějaké týmy měli dobrou úroveň), a tudíž pro mě nemělo smysl cestovat velké vzdálenosti kvůli takovýmto zápasům. Vítězové jednotlivých regionálních lig se též utkávají na závěrečném celokanadském šampionátu. Dále je zde Univerzitní liga, která se hraje od srpna do listopadu, a která je prestižní, např. už z toho důvodu, že pokud jste dobrý, můžete dostat stipendium, které Vám pomůže zaplatit platit školné (které bylo na mé Univerzitě 6,200 $/rok). Vzhledem k rozlehlosti Kanady se hraje ve 4 divizích, vítězové poté postupují na závěrečný turnaj, kde se hraje o mistra Kanady. Většina univerzitních hráčů se před sezonou připravuje v některé z poloprofesionálních lig, ti horší potom přes léto působí v regionálních amatérských ligách, jejichž úroveň se liší provincie od provincie.

Vzdělávání trenérů

Vzdělávání trenérů má 3 stupně:

• Community Coach
• B licence
• A licence

Stupeň Community coach má další tři podstupně a to:

• trenér dětí 6-10 let – 10 hodin výuky
• trenér mládeže 10-14 let – 20 hodin výuky
• trenér dospělých nad 14 let – 20 hodin výuky

Před tím, než z tohoto stupně přestoupíte na studium B licence, musíte vykonat test, aby jste byli ke studiu B licence připuštěni. Ta samotná se stává ze dvou částí – provinciální (40 hodin) a národní (40hodin). Hráči, kteří hráli minimálně dva roky profesionální fotbal nemusejí vykonávat test před vstupem do tohoto typu studia a rovnou studují na B licenci.

Studium A licence se skládá celkově ze 140 studijních hodin rozdělených na dva bloky. Trenéři mají dva desetidenní kurzy, které od sebe musí dělit přibližně 12 měsíců.

Mládež

Co se týče mládeže, vše je tak nějak zamotané dohromady. Abych vysvětlil na příkladu: hráč hraje v létě za nějaký klub, kde probíhá dlouhodobá soutěž. Trénuje se svým týmem, ale do toho se sám zúčastňuje různých fotbalových kempů či akademií, aby se sám zlepšil. Po létě jde do školy nastupuje za školní tým, s kterým jezdí po turnajích, ale je zde i dlouhodobé hodnocení a play off. Po této části se většinou účastní indol turnajů v krytých komplexech s umělou trávou, opět s týmem, s kterým hrál v létě, do toho opět navštěvuje různé akademie, je to na každém, jak si to zařídí. Toto je jen moje zkušenost z Nového Skotska, vím, že v jiných provinciích to chodí jinak a například i kluby si samy pořádají akademie, aby měly své hráče pohromadě. Výsledkem „letních“ provinciálních lig je opět celokanadský šampionát hraný turnajovým způsobem.

Ohledně velikosti hřišť v Novém Skotsku - viděl jsem i desetileté hráče hrát na hřišti o rozměrech pro dospělý fotbal a musel jsem si zakrývat oči, jelikož dva, max. tři hráči kolem míče vyvíjeli určitou aktivitu a zbytek jen sledoval. Byli zde i hráči, kteří se za celý zápas nedotkli míče (a to myslím opravdu NEDOTKLI). Též rohy byly zahrávány od rohového praporku, což naprosto postrádá jakýkoliv smysl! Jediným pozitivem tak může být jen skutečnost, že střídat je dovoleno neomezeně, tzn. většina trenérů se snaží o rovnocenný čas pro všechny své hráče. Úroveň hřišť většinou není dobrá a zázemí většinou ani neexistuje, tudíž hráči většinou přijedou už převlečení a se závěrečným hvizdem rozhodčího se rozutečou domů. Velikým problémem kanadského fotbalu jsou vzdálenosti a i na té nejhorší úrovni musíte hodně cestovat k zápasům, nemluvě o tom, že na vyšší úrovni, když není v okolí dobrý klub, musíte dojíždět dlouhé vzdálenosti i k tréninkům, což vyžaduje opravdu velikou zapálenost nejen hráčů, ale i rodičů.

Co se týče mých zkušeností s pořádáním kempů – věc, která by určitě každého trenéra uhodila do oka je, že na fotbalových kempech (několika denní kempy, buď s tím, že hráči přespávají, nebo jen dojíždějí, většinou 1-2 tréninky denně, popř. i jiné aktivity) trénují chlapci i děvčata dohromady rozděleni podle věkových kategorií. Například na kempu, který jsme pořádali ve spolupráci s Univerzitou (tj. měli jsme zajištěno ubytování pro děti na kolejích, stravování v jídelně, vše pod hlavičkou Univerzity) jsme měli i děti, pro které byl fotbal spíše koníčkem a jejich úroveň ani stupeň zájmu nedosahovaly úrovně lepších dětí, tudíž se vlivem tohoto faktu někdy měnily tyto fotbalové kempy na letní tábory, jelikož rodiče se prostě a jednoduše potřebovali svých dětí na týden zbavit. Právě v této oblasti je podle mého problém, především pro výkonnostně lepší děti soutěžit s „táborníky“, kteří pro lepší děti neposkytují dostatečnou výzvu se zlepšovat. Já osobně jsem tento problém s výkonnostními rozdíly řešil tím, že jsme pracovali hodně na dovednostech jednotlivce, kde si každý sám určuje své limity a kde má každý prostor se dále zlepšovat.

Lépe se pak pracuje v akademiích, což jsou dlouhodobé programy, v podstatě tréninky „navíc“ pro toho, kdo si je zaplatí a kdo je ochoten se dále zlepšovat. Zde je většina hráčů motivována vlastním zlepšením, ne jen zábavou a jejich vůle pracovat přispívá k větší kvalitě těchto programů. Většina rodičů svým dětem akademii zaplatí proto, že jejich cílem/snem je dostat se na univerzitu jako fotbalový hráč a dostat stipendium. Já sám jsem v jedné takovéto akademii pracoval a měli jsme tréninky pro hráče 2x týdně v krytém komplexu.

Jak již jsem zmínil dříve, fotbal je sportem s nejvyšším počtem registrovaných hráčů, a to z toho důvodu, že je nejlevnější a časově méně náročný než sport číslo 1 – hokej.

Závěr

Závěrem bych chtěl říct, že fotbal v Kanadě se potýká s naprosto jinými problémy, než fotbal v České Republice a dovolím si tvrdit, že kdyby kanadští trenéři měli stejné podmínky jako v Čechách, že by vychovali stejně tak dobré fotbalisty. Práce s mládeží je kvalitnější, než by si asi našinec myslel, a nejen vlivem kultury a nedostatkem kvalitních tréninkových ploch a zázemí je fotbal v Kanadě až na druhé koleji (přeci jen hokej, curling, basketbal, americký fotbal jsou z kanadského hlediska více oblíbenými sporty).

Dalším problémem, které bych zmínil je nekonečný pozitivismus kanaďanů - tím mám na mysli: hráč něco zkazí, myslím tím, že udělá naprosto něco špatně, např. vystřelí ze 40ti metrů, i když dokáže kopnout jen na vzdálenost 20 metrů, a jediné, co uslyší od trenéra/rodičů je „Good try“ – dobrý pokus. Jak má hráč pochopit, že udělal něco špatně, když mu to nikdo nevysvětlí, to znamená, že příště udělá stejnou chybu se stejnou zpětnou vazbou a zafixuje si, že to co dělá je vlastně v pořádku, bohužel to jen nevyšlo.

Další problém bych viděl v tom, že většina hráčů neviděla buď vůbec, a nebo jen párkrát v životě v televizi opravdu kvalitní fotbalové utkání. V současné době alespoň vysílají jednou týdně živý zápas Anglické ligy a zápasy Ligy Mistrů, ale i tyto se ztrácejí ve velké nabídce kvalitních severoamerických lig jiných sportů (NBA, NHL, NFL, MLB). Vzhledem k tomu, že Kanadský národní tým ještě nikdy v historii nepostoupil na Mistrovství Světa dospělých mužů (ženský tým je naopak jedním ze světových top týmů), byl vytvořen kanadskou fotbalovou asociací jakýsi manuál pro přípravu dětí a mládeže Wellness to World Cup, který by měl pomoci k tomu, aby v další generaci bylo vychováno více hráčů schopné mezinárodní úrovně s cílem se dostat na světový šampionát. Až s odstupem uvidíme, jak se to povedlo.

O autorovi

Je mi 23 let, čtvrtým rokem studuji na Fakultě Tělovýchovy a Sportu Univerzity Karlovy obor Tělesná výchova a sport se specializací trenérství - fotbal. Jako šestiletý jsem s kopanou začínal v přípravce FK Meteor Praha, kde jsem později prošel všemi žákovskými i dorosteneckými výběry. Poslední 3 roky (když jsem pobýval v Praze) jsem strávil na hostování v SK Aritma Praha. Do Kanady jsem se dostal v rámci jednosemestrálního výměnného pobytu na podzim roku 2007 na Univerzitu Saint Francis Xavier v Novém Skotsku, když jsem už před mým odjezdem dostal nabídku působit v univerzitním fotbalovém týmu (to byla pravděpodobně jedna z hlavních motivací výměnný pobyt absolvovat). První rok se mi velice dařilo, získal jsem i nějaká ocenění a tak jsem dostal nabídku přijet další rok jako student znovu. Na UK FTVS jsem si rozložil studium, tudíž tříletý obor studuji již čtvrtým rokem, ovšem mé pobyty v Kanadě (dnes již dohromady 3) mi umožnily naprosto nový a unikátní pohled na fotbal z pohledu jak hráče, tak trenéra. Během mých stáží jsem postupně pracoval jako trenér na fotbalových kempech pro děti pořádaných Univerzitou samotnou, dále jsem pak minulé léto pořádal vlastní kempy pro mladé fotbalisty, a v neposlední řadě jsem byl též trenérem ve fotbalové Blue Premier Academy, nepřímo spojené s Univerzitou.