O nefyziologických silách

3. Kde je ten problém ?

Pondělí, 21 Červen 2010 15:47

Třetí díl knihy Mariana Jelínka již naznačuje, kde budeme hledat rezervy v rozvoji sportovního výkonu.   

 

Již v úvodu jsem nastínil okruhy otázek pro polemiku a diskusi, které mě provázejí v mé trenérské praxi již dlouhá léta. Víme, že k tomu, aby byla sportovní výkonnost co nejvyšší, je zapotřebí si uvědomit celou řadu činitelů, které danou výkonnost ovlivňují. Specifikovat tyto činitele a stanovit si mezi nimi priority. Vytyčit jejich hranice je velmi těžké, neboť se často prolínají, navzájem ovlivňují či přecházejí navzájem jeden do druhého.

 

Smyslem těchto řádků není rozebrat tréninkové metody a polemizovat o tom, má-li být příprava zaměřena v tom či onom období více na to, či ono. Jde mi o zamyšlení se nad jiným pohledem na sportovní výkon a výkonnost vrcholových sportovců a tím i změnu koncepce přístupu k jejich tréninku.

Jsou všeobecně známé příběhy, kdy se potvrdilo, že člověk v hraničních situacích dokáže mobilizovat jakési vnitřní rezervy či blíže nedefinované zdroje energie a síly, které mu umožňují podat neuvěřitelný výkon. Například lidé v ohrožení života dokáží vyvinout překvapující rychlost, vytrvalost, sílu či odrazové schopnosti. A co je schopna podstoupit matka v ohrožení života svých dětí?

Je spouštěcím mechanismem těchto skrytých rezervních sil člověka jen hraniční životní situace? A jsou to vůbec jen skryté síly člověka nebo je v tom ještě něco jiného?

Psychologové a psychiatři se domnívají, že jde především o síly psychické. Vždyť bez aktivní účasti psychiky, psychických sil, nelze ovládat vůbec nic. Co to ale je „ona psychika“, která občas nechává sportovce krutě na holičkách?

Psychika je obecně definována jako „souhrn duševních obsahů a duševních funkcí jedince, které mu umožňují reagovat na subjektivně vnímanou a pociťovanou skutečnost. Zahrnuje psychické procesy (vnímání, myšlení, představivost, fantazie, učení, city a vůle) založené na počitcích, vjemech a představách a na psychických vlastnostech (např. schopnosti, dovednosti, charakteru).“

Žádný psycholog však dosud přesně nevydefinoval, co to vlastně duše je?!
Co to jsou ony „duševní obsahy“ a co nejen ovlivňuje, ale přímo řídí „duševní funkce“ jedince? Řídí je rozum, logika, intelekt, vědomí, podvědomí, nevědomí, nadvědomí...? Nebo všechno navzájem? V jaké hierarchii? V jakých vazbách? A co si přestavit pod těmito abstraktními pojmy? Všechny jsou již nějakým způsobem definovány, ale tyto definice nás svým způsobem omezují, často jsou i zavádějící…

 

Máme kromě fyzického těla ještě cosi navíc - duši, ducha, psychiku, mysl, vědomí, jemná těla, čakerní systém, hadí sílu, čchi, ki, pranu, akupunkturní dráhy….? Nikdo dnes již nebude polemizovat o tom, že „psychika“ má na výkonnost sportovce značný vliv - všichni trenéři vědí, že psychické výkyvy ovlivňují sportovní výkon velmi podstatně.

A tak se zdá, že stále chodíme dokola, kolem něčeho, k čemu jsme se přiblížili a od čehož se zase vzdalujeme ve zvláštní smyčce. Co je to síla Duše? Co je síla vůle, chtít něco dokázat? Jakou sílu má mysl? Co je to „Logika“ - tedy síla lidské mysli a rozumu všeobecně? Existují v našem těle a mimo něj síly,které fyziologie nezná!? Souvisí se stavem našeho vědomí? Stěží najdeš na tyto otázky jednoznačnou a vyčerpávající odpověď. Ocitneš se na poli filozofických úvah a domněnek. Která je však správná?

Mohlo by se zdát, že sportovní výkon je jen výsledkem talentu, konkrétního tréninku, fyzické a psychické konstituce sportovce, jeho celkové osobnosti - a pro filozofické otázky a humanitní vědní obory jako sinologie, religionistika, historie, etnografie, antropologie, sugestologie či obory nazvané psychotronika, eniopsychologie, psychoenergosugestologie atd.., zde není žádný prostor. Na druhé straně právě tyto oblasti mnohé sportovce přitahují. Intuitivně zde tuší inspiraci, pokud ne přímo klíče k otevření potenciálu svých skrytých možností. O svých zkušenostech však neradi hovoří s veřejností. Neradi cokoliv sdělují nejen proto,že se domnívají, že „to“ či „ono“ jim dodává „onen“ náskok před soupeři. Proč tedy prozrazovat celé tajemství své sportovní přípravy?

 

Já osobně již nepochybuji o tom, že kromě fyzického - „buněčného těla“ má živý organismus sportovce ještě další složky, které ovlivňují sportovní výkon. Samozřejmě si uvědomuji,že jsou jednoznačně i rezervy v intenzitě či náplni tréninku, pitném režimu a stravě…. ,v oblastech,které úzce souvisí s buněčným tělem. Fyziologie dnes a denně nám odhaluje nové poznatky, které lze využít v trenérské práci. Na druhé straně je nutné připustit, že existují faktory sportovního výkonu, o kterých toho zatím moc nevíme, či je tiše přehlížíme a fyziologie v těchto případech přešlapuje na místě.

Z praxe víme o mnoha příkladech ovlivňování sportovního výkonu i jinou cestou, než pouze pomocí tréninku hmotného těla. Michal Palinek, Mistr Evropy v beach volejbalu, účastník dvou Olympijských her, mi o tom řekl své: "Když jsem začínal s vrcholovým volejbalem v Brně na studiích, tak jednou na trénink přišel můj spoluhráč, starší nahrávač Zdeněk Haník a představil nám svého "duchovního poradce" - jak mu říkal. Jmenoval se dr. Hanák a spolupracoval s námi jak s družstvem, tak s jednotlivci, s někým více a s někým méně. Už tehdy to pro nás, mladé kluky bylo velice zvláštní. Ale teď, postupem času nám dochází, že to nebylo až tak od věci."

 

Jinou zkušenost má Ing. Simona Benešová, předsedkyně Českého svazu moderní gymnastiky: „Na mistrovství světa v moderní gymnastice v japonské Osace v roce 1999 jsme měli možnost přibližně deset dní sledovat i tréninkovou přípravu jednotlivých národních týmů. Elena Vitričenko tehdy patřila k absolutní špičce a bojovala o titul, proto mě zajímalo, jak trénuje. Zaujalo mě, že se s ukrajinskou výpravou pohybovala i starší prošedivělá žena, korpulentnější postavy. Jednoznačně nebyla trenérkou gymnastiky. Se závodnicí pracovala zvláštním způsobem. Co přesně dělala, nevím. Působila na ni velmi intenzivně očima, laicky bych řekla, že to vypadalo jako hypnóza. Všimla jsem si jen jedné věci: Vitričenko měla obrovské propady ve výkonnosti. Jeden den vůbec nebyla schopna zacvičit sestavu – během čtyřiadvaceti hodin se udála neskutečná změna. Když potom cvičila, měla zvláštní jiskru v oku, jako kdyby byla „dobita“ nějakou energií, jako kdyby do ní cosi vstoupilo, co před tím chybělo…“

 

Zajímavou, úsměv budící zkušenost mi vyprávěl Ján Zvara, dlouholetý držitel našeho rekordu ve skoku do výšky: „V reprezentaci někdy v letech 1984-86, se pohybovali kolem nás nějací lidé, takový ti spíše známý, známejch. Zkoušeli různé věci. Třeba se postavili na konec stovky a sprintery prý „přitahovali“…..myslím, že bez výsledku“ usmívá se světoznámí výškař.

A výčet příkladů by mohl pokračovat. Tyto příklady dokumentují, že člověk je transformátorem obrovského množství energií a informací, které současná věda teprve postupně objevuje. Na počátku není důležité zaměstnávat mozek přemýšlením s kterou „energií“ právě pracuji,odkud se bere,jak jí trénovat… ale pouze připustit, ŽE TYTO SÍLY A ENERGIE OPRAVDU EXISTUJÍ