O nefyziologických silách

22. Nelpět zarputile na výsledku

Pátek, 06 Leden 2012 06:24

„Štěstí nespočívá v cíli, ale ve květech, které nám voní po cestě“ Anonym
Marian Jelínek a jeho pohled na hodbu za výsledky. Ani dospělý profesionál nemůže být upjatý na výsledek. 

            
V tomto bodě mi jde především o to, vysvětlit hráčům, že přílišné intenzivní vědomé úsilí vyvolává přílišnou koncentraci na výsledek a tím narušuje nejen jeho koordinaci pohybu ale i myšlení, procesy rozhodování a tvořivosti.

Michal Palinek si s úsměvem zavzpomínal: "Především jako mladý hráč jsem prohrál řadu zápasů z důvodu přemotivování. Projevovalo se to hlavně ve fázích utkání, kdy jsem si neustále říkal, "musím!" A když jsem "musel", tak najednou mi přestaly fungovat věci, které za normálních okolností fungovaly! Najednou jsem například netrefil servis dlaní, ale zápěstím, apod., prostě dělal jsem úplně trivální chyby."

Hráč by si měl uvědomit, že jeho automatický mechanismus je tak  „zablokován“ příliš vědomým úsilím a jeho schopnost jasného myšlení je snížena.
V praxi to znamená: jeli hráč až příliš koncentrován na skóre, bude mu diktovat způsob hry. Ano, zkusit nevnímat stav a zaměřit se na průběh hry. Pokud se totiž naše mysl koncentruje příliš na stav a konečný výsledek zápasu, tak se mnozí hráči dostanou do jakési křeče, která je způsobena právě tím, že se koncentrují na cíl a odvádí je to od vlastní cesty k cíli, neboli od výkonu ve hře v daném okamžiku. “Mužstvo bylo přemotivováno!“ Dočteme se druhý den v tisku…

Většina trenérů dobře ví, že je důležité se zaměřit na vlastní průběh, neboli jak jsme si již řekli na přítomnost, neboť to umožňuje dosáhnout většího mistrovství.

J. Novák vypráví o svém velkém vítězství: „V roce 2002 na Masters jsem po nervoźním začátku prohrával s Agassim 1:4 a řekl jsem sám sobě: Tak pojď, stejně si sním už čtyřikrát prohrál, vůbec nemáš co ztratit, jsi na Masters, splnil se ti životní sen, můžeš jenom překvapit, stojíš proti Agassimu, který je desetkrát lepší hráč než ty…. A najednou jsem se „zakous“, začalo mi to tam padat, nesledoval jsem vůbec výsledek a prostě hrál a vyhrál jsem 7:5, 6:1“!

Ve chvíli, kdy se ztrácí soutěživost a hravost, nastupuje strnulost, křečovité chtění: „Bušili jsme do toho, a gól ne a ne dát....“. Kdykoliv nás zaměření odvede od průběhu k vnějšímu cíly (skóre, výsledek zápasu, olympijská medaile...), mysl přestává naslouchat tělu a harmonie mezi tělem a myslí se tím rozpadá, výkon klesá.

Takováto zásadní změna postoje k dané situaci hraje důležitou roli nejen ve sportu, ale i v jiných oblastech života. Pokus na Stanfordské univerzitě ukazuje význam přechodu od aktivního jednání k pasivitě. K vyšetření paranormálních schopností zde shromáždili skupinu testovaných osob, které se cítili schopné mimořádného soustředění. Mentálními silami se měli snažit pohnout kompasovou střelkou, aby se vychýlila ze směru magnetického poledníku. Nepodařilo se jim to a pokus, který měl podle původního předpokladu trvat dvojnásobnou dobu, byl po dvou týdnech přerušen. A teprve v okamžiku, kdy se jeho účastníci přestali snažit a patrně se uvolnili, se střelka poprvé několikrát vychýlila ….

Na druhé straně je nepochybně nutné a důležité, jak jsem psal v předešlých kapitolách, určit si cíl. Cíle udávají směr naší cestě. Ale dosažení cíle se nikdy nesmí stát jediným důvodem tréninku, protože dřív nebo později se projeví různé potíže. Výstižně to vyjádřil již v 19.století Thomas Carlyla: “Naším  hlavním úkolem není vidět to ,co se matně rýsuje v dálce ,ale pracovat na tom ,co leží přímo před námi.“

Psycholog by nám řekl, že se jedná o jeden ze základních „zákonů“ psychologie, který zní:“Žádná lidská mysl, ani ta nejgeniálnější, se nedokáže v daném okamžiku zabývat více než jednou věcí! Jak se potom můžeme soustředit zároveň na cíl a na cestu k němu? Jak se můžeme koncentrovat na přítomnost, když bloudíme myslí v budoucnosti či minulosti? Jedna myšlenka tak „vyhání“ druhou…..Pozornost, soustředěnost, koncentrace….energie se nesjednocuje ale naopak.“