Cvičení

Plány

1. volba věkové kategorie
| 2| 3| 4| 5


vybrat uložený plán


Banner

Fyziologie

Krev a cévní systém

 

 

 

 

KREV

Popsali jsme si pohybový aparát, ale teď musíme přistoupit k tomu jak se tomuto systému kostí, svalů, šlach a chrupavek dostává výživy a pro člověka nezbytného kyslíku.  Seznámili jsme se svalovou tkání a jedním speciálním poddruhem je srdeční vlákno. To je základem všech dalších dějů, které provází rozvod krve do organizmu samotným stahem srdečního svalu. Aby mohlo srdce a následně cévní aparát fungovat, musí také mít co rozvádět a tou životodárnou a pro život nezbytnou tekutinou je krev.
 Tak si pojďme osvětlit   to vlastně ta  krev je.  Neboť ne každý ví co všechno se v té magické tekutině nachází, koluje po organismu a přivádí nebo naopak odstraňuje látky, potřebné či nežádoucí pro fungování lidského těla.
Již staré civilizace uctívali krev a používali ji i k rituálům. Vzpomeňme Aztéky v jižní Americe, kdy si krevními oběťmi chtěli usmířit rozhněvaná božstva.
Nebo řečtí učenci, kteří jako první začali chápat význam krve ve smyslu „tkáňových šťáv“ a dle jejich poměru diagnostikovali choroby. Postupně jde věda kupředu a nyní o krvi známe řadu přesných a správných poznatků,  ale stále ještě nejsou všechna tajemství krve odhalena.
My si pojďme tuto životadárnou tekutinu představit co nejstručněji, ale také co nejlépe.
Krev je asi nejjednodušší popsat jako viskózní cirkulující tekutou nebo lépe kapalnou formu tkáně, nebál bych se dokonce ani termínu orgán, neboť krev působí v naprosto těsné návaznosti na procesy probíhající látkové výměny a výměny plynů. Bez kterých by nebylo života. Alespoň ne ve formě na jakou jsme z naší planety zvyklí.
V krvi rozlišujeme dva základní elementy, krevní buňky tzn.červené krvinky, bílé krvinky, krevní destičky  a krevní plazmu , což je asi 90 % roztok vody a 7% krevních proteinů. Zbylé necelé procento asi 0,9 připadá na soli ve formě iontů, jako sodík,draslík,vápník,hořčík, chlorid sodný, hydrogenuhličitan sodný(bikarbonát), 0,2-0,4 % - jsou tukové komponenty, 0,1 je krevní cukr a zbytek jsou organické sloučeniny,dusíkaté sloučeniny,vitamíny, hormony,ale také cizorodé látky jako např. léky. Uvědomme si jako sportovci, že bychom měli dbát na udržování těchto poměrů a to přesným dodržováním pitného režimu a jídelníčku. Vyhýbání se látkám, které škodí např. doping, drogy a podobně. K této tématice také dospějeme.
 Hlavní funkce krve je dopravovat živiny (kyslík, glukózu) a stopové prvky do tkání a odvádět odpadní produkty (např. oxid uhličitý a kyselinu mléčnou). Krev též transportuje buňky (leukocyty, abnormální nádorové buňky) a různé substance (aminokyseliny, lipidy, hormony) mezi tkáně a orgány.
Krev je složena z několika typů krvinek a tyto formované elementy krve tvoří asi 45 % celé krve. Ostatních 55 % je krevní plazma – nažloutlá tekutina  s níž jsme se již setkali výše.  Normální pH lidské arteriální krve je asi 7,40.
Popis krvinek:
Červené krvinky(obrázek vlevo) neboli erytrocyty (96 %), jsou menší než většina druhů lidských buněk. Nemá jádro což znamená, že musí neustále znovu vznikat. Krevní buňky produkuje kostní dřeň v procesu zvaném krvetvorba. Proteinová složka je produkována většinou v játrech, zatímco hormony produkují endokrinní žlázy a vodní frakce udržované v zažívacím traktu a ledvinách.Obsahují hemoglobin a distribuují kyslík. Jejich životnost se pohybuje kolem 120 dní. Červené krevní buňky (spolu s endotelními cévními buňkami a některými jinými buňkami) jsou též označeny proteiny, které definují různé krevní skupiny. (A,B,AB,0 a další rozlišované znaménkem +/- ) Zánik  krvinek. Krevní buňky se rozkládají v slezině, částečně také v játrech (vychytávané Kupferovými buňkami). Játra též čistí proteiny a aminokyseliny (ledviny vylučují mnoho malých proteinů do moči).

Bílé krvinky neboli leukocyty (3 %) jsou částí imunitního systému a eliminují původce infekcí. Jsou plnohodnotnými buňkami, to znamená, že má na rozdíl od červených krvinek buněčné jádro a mohou se tedy množit dělením, například při zánětech se jejich počet může i zněkolikanásobit, jejich  vývoj probíhá v kostní dřeni a v brzlíku. Jsou mnohem větší než červené krvinky, mají schopnost opustit krevní řečiště a v okolní tkáni napomáhat ničení choroboplodných částic. Existuje celá řada druhů bílých krvinek s odlišnými funkcemi. Například: neutrofily,heterofily,bazofily, T-lymfocyty,monocyty a další poddruhy.
Krevní destičky neboli trombocyty (1 %) jsou odpovědny za srážení krve  Krevní destička má oválný tvar, 2 – 4.0 μn v průměru ( červená krvinka člověka - 7,5 μn), často má zoubkované okraje. Nemá,stejně jako červená krvinka  jádro. Skládá se z okrajové hyalomery, která se barví světle modře a obsahuje tzv. marginální svazek mikrotubulů a aktinová mikrofilamenta(které známe i ze svalů), která udržují tvar trombocytu a umožňují mu tvořit výběžky a panožky. Ve středu krevní destičky je granulomera, shluk acidofilních (tzn. červeně se barvících) granul a ojedinělé mitochondrie. Při poranění cévy se obnaží kolagen, vláknitá bílkovina přítomná v mezibuněčné hmotě vaziva. Destičky se váží na kolagen a zároveň jsou aktivovány thrombinem, který vzniká při srážení krve, nebo ADP, který se uvolňován ostatními destičkami. Aktivované thrombocyty změní tvar a v přítomnosti fibrinogenu, který se na aktivované destičky váže, se shlukují a vytvářejí destičkovou zátku, bílý trombus. Destičky se rozpadají, uvolňují obsah svých granul. Tak dojde k rozeběhnutí kaskády reakcí koagulačních faktorů, na jejímž konci se z fibrinogenu stane nerozpustný fibrin, který vytvoří síť. Ta zpevní masu rozpadlých destiček a zachycených červených krvinek a vytvoří červený trombus, definitivní krevní sraženinu.
 CÉVNÍ SYSTÉM
 Krev samotná by našemu tělu nepomohla nebýt systému cév. Artérie(tepny), vény(žíly),kapiláry ale i lymfatický systém což je systém podobný cévnímu, ale místo krve proudí skrze něj lymfa neboli míza, která je též životně důležitá.Krevní řečiště je přirovnatelné k silnici, která se dělí na dálnice např. duté žíly, nebo aorta, vedlejší silnice první třídy to jsou např. stehenní tepna nebo žíla nebo krkavice a potom jsou to cesty méně důležité, ale nezbytné pro fungování celého systému.V jedné podstatné věci, ale toto přirovnání nesedí. Je to jednosměrnost systému krevního přenosu. Neexistují obousměrné žíly nebo tepny. Cévy jsou všudypřítomné. Když se píchneme o špendlík, teče nám krev. Řízneme – li se při holení též začneme krvácet. To jsou, vrátíme-li se k přirovnání k silnicím, lesní cestičky tzv.  Vlásečnice jinak též kapiláry jsou tenkostěnné a jemné cévy, které propojují tepny  a žíly (viz.obrázek) Jejich průměr se pohybuje mezi 5 a 20 μm  a délka kolem 0,5 mm. Krev v nich proudí rychlostí  asi 0,5 mm/sec.Vlásečnice se spojují v drobné žilky a ty pak dále do stále větších žil. Do pravé srdeční síně pak vstupují dvě hlavní žíly: horní a dolní dutá žíla. S tím, jak se průsvit žil zmenšuje, stoupá rychlost průtoku krve v nich a blíží se rychlosti krve v srdečnici.Stavbou jsou žíly podobné tepnám, mají však tenčí a poddajnější stěny, ve stěnách mají méně svalových vláken a v žílách dolních končetin jsou kapsovité chlopně, které usměrňují tok krve.Proudění krve napomáhají kromě stahů srdečního svalu také stahy svalů celého těla, například při obyčejné chůzi, nebo při sportu a pomáhá tím srdci vykonávat část práce s udržováním tlaku krve a dalším pomocníkem v pohybu krve  podtlak v hrudníku vznikající při nádechu.      Tepny   jsou cévy, které vedou krev směrem od srdce. Protože vedou okysličenou krev do tkání a po výměně tepna- tkáň se krev  dostává do žíly odkud zase dutými žílami do srdce a pořád dokola. Vnitřní povrch  je vystlán  jednovrstevným epitelem. Epitel je typ výstelkové tkáně Vnější vrstvu tvoří silná a pružná vazivová tkáň, která dále obsahuje vlákna hladké svaloviny.Největší vnitřní průměr (asi 10 mm) má srdečnice (aorta). Větvením klesá průměr tepen až na 1 mm, tak jako jsme si to naopak uvedli u žil. U těchto   vlásečnicových mini tepének které též můžeme vidět na obrázku vlásečnic.      jejichž vnitřní průměr je asi 20 μm. Tepny vycházející přímo ze srdce mají velmi pružné stěny. To jim umožňuje pojmout množství krve vypuzené při stahu (systole) srdečních komor. Pružné stěny pak tuto vlnu posouvají dále, v srdečnici rychlostí asi 30 cm/sec.Svalovina v tenkých tepnách a tepénkách reguluje stažením (vázokonstrikce) nebo rozšířením (vázodilatace) průsvitu cévy průtok krve orgány dle potřeby organismu. Je inervována vegetativními nervy. Ve stěnách srdečnice a krkavice se nacházejí baroreceptory - receptory, které registrují napětí jejich stěn. Překročení určité hranice vede k podráždění cévo hybného(vázomotorického, kardiovaskulárního) centra v prodloužené míše, které způsobí reflexivní pokles krevního tlaku utlumením srdeční činnosti a snížením napětí hladké svaloviny tepének.
SRDCE  
Tak jako by krev nemohla proudit bez cév, cévy by nemohly fungovat bez srdce a dalších orgánů, ale my si v tomto článku vybereme k prozkoumání právě tento téměř neunavitelný sval.   
Srdce je přirovnatelné k čerpadlu, které s neuvěřitelnou pravidelností  pumpuje životodárnou krev do plic a do celého těla. Ale srdce není obyčejnou pumpou, je pumpou vysoce specializovanou. Má velmi vysoce rozvinutou regulační schopnost a díky své stavbě, struktuře a velmi důležité schopností srdečních buněk reagovat na elektrické dráždění tvoří perfektně fungující „stroj“.  Stroj, který sportem velmi dobře trénujeme a posilujeme, ale také jej nezdravým životním stylem poškozujeme a zkracujeme si život.
Velmi důležité je u srdce spojení s vegetativním nervovým systémem, který se vlastně podílí na řízení frekvence srdečních stahů- neboli tepu. Ještě lépe bychom mohli říci, že jde o řízení srdeční frekvence.
 

Nejvýznamnější řízení frekvence je řízení nervové, pomocí autonomních nervů. Sinoatriální uzel je pod tonickým vlivem vegetativního nervového systému, který tak ovlivňuje rychlost tvorby vzruchů.Parasympatická nervová vlákna, nn. retardantes, pocházejí z bloudivého nervu. Působí na srdeční činnost zpomalením srdeční frekvence, snížením síly kontrakce a snížením vzrušivosti myokardu. Účinek parasympatiku na srdeční sval je zprostředkován mediátorem acetylcholinem, receptory v srdeční tkáni mohou být zablokovány atropinem (proto atropin zvyšuje srdeční frekvenci).Sympatická nervová vlákna, nn. accelerantes, pocházejí z hrudních sympatických ganglií. Působí na srdeční činnost zrychlením srdeční frekvence, zvýšením síly kontrakce a zvýšením vzrušivosti myokardu. Mediátorem sympatiku je noradrenalin. Jako zajímavost si můžeme uvést vliv termoregulace organismu na tepovou frekvenci.
Vzpomeňme si kolikrát připomínáme svým svěřencům, „obleč se pořádně vychladneš“, tak jim můžete mimo tenhle fakt, že jim vychladnou svaly vysvětlit ještě tuto zajímavost například ve vztahu k regeneraci v sauně. Frekvence s jakou sinoatriální uzel generuje vzruchy závisí i na jeho teplotě.  Zvýšení teploty o 1 °C se projeví vzestupem frekvence srdečního tepu asi o 10 úderů za sekundu.


Uložení srdce
U savců je srdce uloženo v středohrudí, tedy v hrudníku mezi plícemi, hrudní kostí (sternum) a bránicí. Zevně je kryto vazivovým obalem, osrdečníkem (perikard), což je duplikatura vnitřní povázky hrudní dutiny, pokrývající prakticky celé srdce. Uvnitř perikardu je tenká dvojitá membrána. V tomto úzkém dvojitém vaku je perokardální prostor. Je v něm malá vrstva tekutiny, která chrání srdce před třením a nárazy. Uvnitř je srdce vystláno další vrstvou – endokardem, který celé srdce hydraulicky utěsňuje.
Mezi endokardem a perikardem je vlastní zdroj síly srdce – myokard. Je tvořen příčně pruhovaným svalstvem, které není ovlivňováno vůlí. Stěny síní mají méně svaloviny než stěny komor, protože vykonávají menší činnost.
Ve středohrudí je srdce fixováno hlavně pomocí velkých cév, které vycházejí z jeho základny, tedy hlavně obloukem aorty, plicním kmenem a plicními žilami. Kromě toho z perikardu vychází vaz, který spojuje srdce s hrudní kostí (lig. sternopericardiacum), tak je tomu u člověka, kopytníků a velkých plemen psů. U malých zvířat (kočky, malí psi) je srdce spojeno vazem s bránicí (lig. phrenicopericardiacum).
 
  Popis srdce

 
Schéma lidského srdce:
1. Horní dutá žíla - 2. Plicní tepna - 3. Plicní žíla - 4. Mitrální chlopeň - 5. Aortální chlopeň - 6. Levá komora - 7. Pravá komora - 8. Levá předsíň - 9. Pravá předsíň - 10. Aorta - 11. Plicní chlopeň - 12. Trojcípá chlopeň - 13. Dolní dutá žíla



Srdce má tvar kužele, jehož hrot (apex) směřuje doleva a dolů. Srdeční základna je místo, kam ústí cévy vstupující a vystupující do srdce, podkladem hrotu je hlavně levá komora. Levá plocha srdce je přivrácená k hrudní kosti a k žebrům (facies sternocostalis), pravá plocha srdce je přivrácená k bránici (facies diaphragmatica).Srdce savců je uvnitř rozděleno na 4 samostatné dutiny. Přepážky mezi dutinami jsou zevně naznačeny mělkými zářezy na povrchu srdce. Srdce je, zejména v oblasti základny, obaleno funkčním tukem, který vyrovnává nerovnosti srdečního povrchu a umožňuje tak jeho klouzání v dutině osrdečníku.
  Dutiny srdce
Krev při průchodu srdcem protéká dutinami, které jsou navzájem odděleny chlopněmi, zabraňujícími zpětnému toku krve. Náraz krve na uzavřené chlopně při systole slyšíme jako srdeční ozvy.
Neokysličená krev je do srdce přiváděna dutými žilami (venae cavae), ty jsou dvě: horní, která přivádí krev z horní části těla, a dolní. Duté žíly se před srdcem slévají v žilném splavu (sinus venarum cavarum).
  Pravá předsíň
Z žilného splavu krev odtéká do pravé předsíně (lat. atrium dextrum). Pravá předsíň tvoří pravou polovinu srdeční základny. Má relativně tenkou svalovou stěnu, neboť odvádí menší část práce než levá polovina, a vybíhá na povrch srdce v jakýsi svalový vak, který se nazývá ouško (auricula).
Vnitřní plocha síní není hladká, vybíhá ve svalové trámce. V přepážce mezi pravou a levou síní je místo se zúženou stěnou, pozůstatek po propojení síní u plodu, který má nevzdušné plíce. Po porodu se zpravidla rychle uzavírá, jestliže se tak nestane, je nutno otvor uzavřít chirurgicky. Řadí se mezi lehčí srdeční vady (foramen ovale).
Pravá předsíň je oddělena od pravé komory (ventriculus dexter) předsíňokomorovou přepážkou, ve které je otvor opatřený trojcípou chlopní (valva atrioventricularis dextra, tricuspidalis).
Trojcípá (trikuspidální) chlopeň střeží vstup do pravé komory a zajišťuje, aby se při stahu (systole) krev z komory nemohla vracet zpět do předsíně. Má tři cípy, proto název trojcípá. Pracuje jednoduchým způsobem, stejně jako chlopeň mitrální v levé komoře. Svalové napětí při stahu (kontrakci) vytváří v komorách tlak, který stlačuje chlopenné cípy k sobě a vytváří tak těsný uzávěr.
  Pravá komora
Pravá komora leží pod pravou předsíní, nedosahuje ale až do srdečního hrotu. Má tenčí stěnu než levá komora, ale silnější než je stěna předsíní. U člověka je stěna asi 0,5 cm tlustá. Uvnitř komory myokard vybíhá do prostoru a tvoří bradavkovité svaly, na které se upínají šlašinky, vazivové struny rozepjaté mezi stěnou komory a cípy trojcípé chlopně. Šlašinky zabraňují vyvrácení chlopně při stahu komory.
Pravá komora vyúsťuje do plicního kmene, otvor uzavírá poloměsíčitou (semilunární) chlopní (valva trunci pulmonalis). Tato chlopeň dostala své jméno podle podobnosti s půlměsícem a tvoří jakési kapsy. Plicní chlopeň dovoluje krvi protékat z pravé komory do hlavní tepny plicního oběhu (plicnice). Při kontrakci komor se dostává neokysličená krev přes plicní chlopeň do plicnice a do plic.
  Levá předsíň
Z plic přitéká okysličená krev plicními žilami do levé předsíně. Levá předsíň (lat. atrium sinistre) tvoří levou polovinu srdeční základny. Stejně jako pravá předsíň má tenkou svalovou stěnu a vybíhá na povrch srdce jako ouško.
V předsíňokomorové přepážce je otvor opatřený dvojcípou chlopní, která se také nazývá chlopeň mitrální (valva atrioventricularis sinistra, bicuspidalis, mitralis) pro podobnost s tvarem biskupské mitry. Pracuje souběžně a stejným způsobem jako atriventriokulární chlopeň v pravém srdci.
  Levá komora
Levá komora (lat. ventriculus sinister) má ze všech srdečních dutin nejtlustší stěnu, u člověka je až 1,5 cm tlustá. Zasahuje až do srdečního hrotu. Uvnitř jsou bradavkovité svaly, na které se upínají šlašinky, a srdeční struny, které jsou součástí převodního systému srdečního.
Stahem levé komory je krev vypuzována do aorty, otvor uzavírá aortální chlopeň (valva aortae). Aortální chlopeň pracuje stejně a ve stejném rytmu jako chlopeň plicní. Při kontrakci komor se dostává okysličená krev přes aortální chlopeň do hlavního tělního oběhu.
Typický zvuk srdeční činnosti „lub-dub“ způsobuje střídání fází systoly a diastoly. Systola je fáze, kdy krev tryská ze srdečních komor do tepen. Relaxační fáze, kdy srdce odpočívá a plní se krví, se nazývá diastola. Síně začínají svůj stah odshora, což připomíná ždímání. Síně musí krev dopravit do komor pod nimi.
 Stavba srdeční stěny
Na povrchu je srdce kryto perikardem, vazivovou blankou, ve které probíhají tepny a žíly, obsahuje také tukovou tkáň.
Nejsilnější část stěny je myokard, který je tvořen srdeční svalovinou. V síních je dvouvrstevný, ve stěnách komor je trojvrstevný. Vlákna srdečního svalu jsou složitě propletena a tvoří architektoniku srdečního svalu.
Vnitřní stěna, obrácená do srdečních dutin, se nazývá endokard. Je to vazivová blanka, směrem do dutin pokryta endotelem, tedy výstelkou cév. Mezi endokardem a myokardem probíhají Purkyňova vlákna, součást převodního systému srdečního.
  Srdeční skelet
Mohlo by se zdát, že se všechny chlopně nacházejí v jedné rovině v úrovni srdeční báze. Preparace srdeční stěny však ukáže, že čtyři vazivové prstence chlopní (anuli fibrosi), které tvoří základní část srdečního skeletu, tvoří vzájemně nakloněné roviny. Jednu rovinu tvoří prstence trojcípé a dvojcípé chlopně. Další rovinu odkloněnou dopředu doprava tvoří prstenec aorty. A nakonec třetí zaujímá nejvíce vzadu vlevo odkloněná rovina prstence chlopní plicních tepen malého srdečního oběhu. Okraje otvorů, které prstence uzavírají, jsou vyztužené vazivovými pruhy, stejně tak i srdeční stěna je zesílena vazivem. U skotu a některých jiných savců dokonce vazivo osifikuje a vznikají skutečné kosti trojúhelníkového tvaru (ossa cordis). Také u člověka mohou srdeční vaziva vzácně kalcifikovat.
  Nutritivní/výživový/ oběh srdce
I srdeční sval potřebuje kyslík a živiny k tomu, aby mohl pracovat. Srdce ale nemůže přijímat živiny z velkého množství krve, která protéká srdcem. Rychlost toku i vnitřní tlak je příliš vysoký a mohl by potrhat jemnou síť kapilár. Proto je srdce zásobováno zvenku. Z aorty, těsně nad aortální chlopní – otvorem ne větším než brčko na pití – odstupují dvě věnčité (koronární) tepny, které zajišťují vlastní zásobování srdce. Vytvářejí jemnou krajkovou síť, která obkružuje celé srdce a svým tvarem připomíná věnec. Odtud pochází název věnčité tepny.
Věnčité tepny jsou dvě – pravá a levá – a jsou to jediné tepny, které vystupují ze vzestupné aorty hned za srdcem. Protože při systole je tlak v aortě příliš velký, jsou to také jediné tepny, které se plní při diastole. Levá věnčitá tepna se dělí na levou sestupnou větev, která vede krev k oběma komorám, a na ramus circumflexus, který se otáčí dozadu a zásobuje krví levou komoru a síň. Zrcadlově je obrazem koronárních tepen systém srdečních žil. Ty mají za úkol odvádět krev ze srdečního svalu zpět. Tyto žíly jdou paralelně a vyprazdňují se do pravé síně.
Jedná se o terminální arterie, to znamená, že netvoří žádné spojky s ostatními tepnami a pokud dojde k ucpání tepny, okrsek tkáně, který tato tepna zásobuje, již nedostává živiny ani kyslík a odumře (ischemie).
Ischemická choroba srdeční je stav, kdy zúžená věnčitá tepna nezvládá dostatečně zásobovat srdeční sval. Při úplném uzávěru tepny dojde k infarktu myokardu. Je to velmi vážný stav, který může vyústit až do srdeční zástavy. Jakmile dojde k odumření srdeční svaloviny, je to nevratný stav, protože srdce se dokáže hojit jen vazivovou jizvou.
  Velikost srdce a jeho uložení
U dospělého člověka je srdce asi 12 cm dlouhé a 8-9 cm široké. Hmotnost srdce se liší podle pohlaví, u muže se pohybuje kolem 280-340 g, u žen kolem 230-280 gramů. Průměrné srdce udělá okolo 100 000 úderů každý den.
Srdeční základna leží pod pátým až sedmým hrudním obratlem, hrot zasahuje do pátého mezižebří.
Převodní systém srdeční
•    V rámci organismu srdce disponuje určitým stupněm nezávislosti. Jednotlivé srdeční kontrakce vznikají v srdci samém (v PSS) nezávisle na CNS a humorálních mechanismech. Vegetativní nervový systém (sympatikus a parasympatikus) může regulovat pouze frekvenci srdečních stahů, nikoliv stahy samotné. Obecně platí, že:
•    sympatikus cestou nervi cardiaci (noradrenalin, α-adrenergní receptory) srdeční frekvenci zvyšuje;
•    parasymtikus cestou rami cardiaci nervi vagi (acetylcholin, muskarinové receptory) srdeční frekvenci snižuje.
 
 Na závěr připomínka. Dobře víme, že se množí úmrtí mladých sportovců přímo na hřištích z důvodů skrytých srdečních vad.Většině se dá důkladnou prohlídkou (EKG, tzv.ECHO,sono srdce,) zabránit, mysleme na to hlavně při trénincích mládeže, kdy vidíme, že například jeden kluk je pořád pozadu nezlepšuje se i když podle tréninkového plánu by měl.  Dejme si na to přátelé pozor.
 
 
Převodní systém srdeční: 1 – SA uzel, 2 – AV uzel, 3 – Hisův svazek, 4 – levé Tawarovo raménko, 5 – fasciculus anterior, 6 – fasciculus posterior, 7 – dutina levé komory, 8 – interventrikulární septum, 9 – dutina pravé komory, 10 – pravé Tawarovo raménko
 
 
Převodní systém srdeční (isolovaně)
•    SA uzel (sinoatriální uzel, nodus sinoatrialis)
•    internodální síňové spoje
•    AV uzel (atrioventrikulární uzel, nodus atrioventricularis)
•    Hisův svazek
•    Tawarova raménka
•    Purkyňova vlákna
  SA uzel
SA uzel se nachází pod epikardem ve stěně pravé síně v blízkosti ústí venae cavae superioris. Je tzv. primárním pacemakerem (udavatelem rytmu) – za fyziologických podmínek vzruch vzniká v SA uzlu. To je dáno tím, že spontánní diastolická depolarizace probíhá v SA uzlu rychleji než např. v AV uzlu nebo ve specializovaných kardiomyocytech komor.
 
Z SA uzlu se vzruch (vlna depolarizace) šíří na pracovní myokard síní. Do AV uzlu se vzruch dostává cestou tzv. preferenčních drah, kterými jsou:
•    Bachmanova dráha;
•    Wenckebachův svazek;
•    Jamesův svazek;
•    Thorelův svazek.
Preferenční dráhy vedou vzruch rychleji než „normální“ pracovní myokard síní.
  AV uzel
AV uzel se nachází pod endokardem ve stěně pravé síně v blízkosti ústí sinus coronarius nad septálním cípem trikuspidální chlopně. AV uzel vede vzruch velmi pomalu, čímž dochází k žádoucímu zdržení atrioventrikulární převodu (AV převodu, síňokomorového převodu) – nejdříve je třeba, aby se dokončila kontrakce (depolarizace) síní, a až následně byla zahájena kontrakce (depolarizace) komor. V případě poškození SA uzlu, AV uzel přebírá roli pacemakeru – označuje se také jako sekundární pacemaker. Jelikož spontánní diastolická depolarizace zde probíhá pomaleji, i srdeční frekvece mající původ v AV uzlu je pomalejší než frekvence pocházející z SA uzlu. Rytmus pocházející z SA uzlu se označuje jako sinusový, z AV uzlu jako nodální.
  Hisův svazek
Vazivový skelet mezi myokardem síní a myokardem komor působí jako bariéra, která vzruch ze síní na komory nepropustí. Vzruch se ze síní může dostat na komory pouze Hisovým svazkem, který navazuje na AV uzel. Hisův svazek prostupuje skrze vazivový skelet (skrze trigonum fibrosum dextrum) do interventrikulárního septa. AV uzel a horní část Hisova svazku se označují jako AV junkce (atrioventrikulární junkce, spojení mezi síněmi a komorami).
  Tawarova raménka
V interventrikulárním septě se Hisův svazek dělí na dvě raménka: pravé a levé Tawarovo raménko. Pravé Tawarovo raménko povede vzruch k myokardu pravé komory. Levé Tawarovo raménko se dále větví na přední svazek (fasciculus anterior) a zadní svazek (fasciculus posterior). Levé Tawarovo raménko vede vzruch k interventrikulárnímu septu a myokardu levé komory.
  Purkyňova vlákna
Tawarova raménka se následně větví na Purkyňova vlákna, která vzruch rozvádí na pracovní myokard komor.
Shrnutí:
SA uzel → internodální síňové spoje → AV uzel → Hisův svazek → Tawarova raménka → Purkyňova vlákna.
    

Copyright 2006-2010 by http://www.fotbal-trenink.cz