Náměty, postřehy, komentáře

Já jsem tvůj rodič a vím nejlépe, co máš na hřišti dělat…

Čtvrtek, 21 Duben 2011 12:02

Rodiče a nebezpečné projekce jejich vlastních přání (jaké by jejich děti měly být).

Mezi fotbalem mládeže a fotbalem dospělých nacházíme zcela zásadní rozdíly. Cílem tréninku mládeže je především rozvoj herního výkonu s prvořadým důrazem na individualitu dítěte. U dospělých je to týmový herní výkon a prvořadým cílem je úspěch v utkání, resp. v soutěži. U mládeže existuje neopomenutelný faktor, který se prolíná všemi věkovými obdobími, a tím je výchova. Zásadní vliv na výchovu mají a musí mít rodiče, dalšími formativními vlivy jsou pak škola a trenéři. Nezmiňujeme zde fotbalové kluby, neboť „etika“ je ve fotbale kapitolou sama pro sebe.

Pro úspěšnou kariéru sportovce jakéhokoliv věku hrají roli především talent, genetická výbava, fyziologické a psychologické aspekty, zdraví ad.  Berme také v potaz, že tato slova nemohou směřovat ke všem výkonnostním úrovním, vliv rodiny a trenéra na výchovu je odlišný na úrovni okresních soutěží a jiný v profesionálních klubech, kde se „výchovou“ zabývají.  Tato slova jsou nasměrována k naší nejvyšší mládežnické úrovni, protože tu považujeme za stěžejní.

Protože nic neexistuje samo o sobě (a v práci s lidmi především), věnuje se následující text otázce, zda rodiče (neberu zde v potaz jejich zcela nezastupitelnou roli pro životní cestu a kvalitu životních příběhů svých dětí…) přispívají adekvátně také k růstu sportovnímu.  Zda projekce jejich vlastních přání do úspěchů jejich dětí rozvoji v konečném důsledku spíše nebrání, či zda nejsou přímo nebezpečné. To znamená, že svými sny nebudují iluzi o růstu a vývoji svých „budoucích hvězd“. Základní otázkou je – plní vždy rodič při formování osobnosti svou roli a úlohu objektivně a přiměřeně? Odkud kam sahá zodpovědnost a kompetence rodičů, trenérů a v podstatě v širším pohledu na věc také školy nebo klubu? Nepřesouvají rodiče svou zodpovědnost za úroveň svých dětí na školu, resp. na další subjekty, v našem případě na kluby nebo trenéry? „Rodiče často zneužívají závislosti dětí na sobě tím, že je nutí kvalitativně i kvantitativně dělat činnosti tak, jak oni sami chtějí,“ říká Mgr. Jiří Halda, speciální pedagog a personální poradce.

Než budete číst dále, zkuste se zamyslet nad vzorovým seřazením 3 životních priorit při vývoji vrcholového sportovce:

• 1. rodina, vztahy, chování, výchova
• 2. studium, škola, vzdělání
• 3. sport, fotbal, koníček

Poté si toto porovnejte s realitou – funguje tato zdravá hierarchie v rodinách a fotbalových klubech.

S přibývajícím věkem dětí ubývá na utkáních rodičů, nicméně co rodič, to nejzasvěcenější rádce, trenér, ale i kritik, „šťoural“ nebo odborník. Na utkáních samotných se mnohdy neví, kdo je vlastně trenér. Každý rodič je přesvědčen o své trenérské kompetentnosti, vždy ví, co je špatně. Ovšem zlepšení je z jejich pohledu pouze úlohou klubů a trenérů. Jak tedy rodiče důvěřují práci trenéra? Neustálá kritika z řad rodičů na trenéry má jeden zásadní důvod – opomenutí rodičovské role, která spočívá v povzbuzení a pozitivní kritice a ne v mnohdy agresivním až urážlivém jednání rodiče „za lajnou“. Ať už se rodičům práce trenéra líbí, nebo ne, musí především naplňovat své rodičovské role. Svým nevhodným zasahováním nerespektují mimo to také vize a strategie klubů, jimž dali svou důvěru v momentě, kdy tam své děti nechali zaregistrovat.

Rozeberme si příklad, který všichni známe: dokud syn hraje, je trenér dobrý, v momentě, kdy nehraje, může za to trenér. Jenže jestli hráč hraje, nebo nehraje není výsledkem  momentálního rozhodnutí trenéra před utkáním, ale výsledkem souhrnu určitých projevů a dlouhodobější výkonnosti v tréninku a chování mimo hřiště, čehož se už rodičům nedostává, a protože v trenéra mají eventuelní důvěru, jen pokud hráč hraje (většinou), může za „neúspěch“ jejich syna trenér. Kolikrát se rodiče zamyslí zrale, jestli náhodou není chyba nebo nedostatek v jejich neadekvátních nárocích a očekáváních. Problém je však ještě složitější.  Aby soudný rodič práci trenéra nezpochybňoval, musí být trenér kvalitní. Očekává se odbornost, vystupování, schopnost naučit. Očekává se (mylně), že trenér hráče vychová, nebo dokonce převychová. Kam se však vytratila role a zodpovědnost rodiče? Při tom všem nelze opomíjet ani roli a zodpovědnost samotného hráče, jehož míra iniciativnosti, pracovitosti, pokory, zdravé touhu být nejlepší je ve své podstatě formována rodinným zázemím a výchovou.  Funkčnost rodinné výchovy přece nemůže nahradit klub! „Touha po vítězství, motivace bojovat, chuť se zlepšovat je otázkou vývoje základních vzorců chování, které se děti učí všemi možnými činnostmi a aktivitami v rodině ve věku do 3 maximálně však do 6 let věku,“ poznamenává Jiří Halda. Pakliže jsou trenéři tak špatní a nesplňují požadavky rodičů, proč dítě stále hraje ve stejném klubu? Je snad reklama a prestiž rodiče nad spokojeností a štěstím dítěte?

Rodič-trenér-klub, ti všichni by měli mít jednotný cíl – vytvořit osobnostně a herně schopného hráče. Každý rodič by měl znát a ztotožňovat se s nosnými strategiemi klubu a prioritami ve způsobech pojetí sportovní výchovy v klubech. Avšak který klub má v tomto jasno natolik, aby rodičům, kromě svého jména, dal svou prací, způsobem práce, vizemi a kvalitou trenérů nezpochybnitelné informace o své kvalitě a důvěryhodnosti? Zatím u nás nikde nefunguje ucelený systém výchovy, kde se kloubí tréninkový proces ve škole a v klubu, kde v každé kategorii pracuje dostatečně vzdělaný trenér, který vede hráče na základě věkových a individuálních zvláštností, eticky, v souladu s jednotnou koncepcí výchovy v celém klubu, kde nejvyšší roli hraje apel na vzdělanost studijní, lidskou, nikoliv jen hráčskou. Mnohde hráči přechází z kategorie do kategorie a učí se to samé nebo „učivo“, které nenavazuje na kategorii předchozí. Je pak na místě divit se rodičům, že mnohdy „berou“ trenérské kompetence do svých rukou a děti pak doma (ještě hůře přímo na hřišti) slyší „to už máš přece střílet“ a od trenéra naopak “přihrávej“ atd. Jaký je pak výsledek, je jasné… Na druhou stranu v klubech, kde se zmíněnému propojení blíží, se i přesto najde řada rodičů, kteří jsou neustále s něčím notoricky nespokojeni. Za svou trenérskou praxi jsem se setkal s nízkým počtem soudných rodičů.  Schovávají se za „kouzelnou“ větu: „Já přece chci pro své dítě to nejlepší.“ Ve skutečnosti však kamuflují to, co si přejí, co si vysnili. Bez ohledu na to, co si přeje dítě, co je v jeho možnostech, nehledě na představy klubu a trenéra. „Ano, je těžké být rodičem, protože díky absolutní odlišnosti každého dítěte, není na výchovu návod, či manuál. Mluvme proto s dětmi více, ptejme se jich, ať nám beze strachu mohou říci, jaké jsou“, uzavírá Jiří Halda.

Mgr. Rostislav Helštýn, trenér, učitel

Mgr. Jiří Halda speciální pedagog a personální poradce.

Článek též vyšel v časopise Magazín Fotbal.