Jak trénovat

Rukověť pro trenéry dětí a jejich rodiče 1 - Rozvoj spolupráce

Sobota, 20 Říjen 2012 06:30

Rozvoj spolupráce

Sebedůvěra souvisí i s rozvojem schopností vést ostatní. To lze budovat tak, že v prvních letech (U6-U7) se ptáme, kdo předvede nějakou dovednost – necháme předvést. A v dalších letech již můžeme pověřovat i vedením určité části tréninku, nebo hodnocením dovedností svých i ostatních (jedna z výchovných metod). Někdy mohou děti například dávat známky jako ve škole (1-5) sami sobě, někdy spoluhráčům, či je dává trenér. Ve vyšších kategoriích (cca U8, U9) můžeme zavést desetibodovou škálu hodnocení, která dává větší možnost odlišení a nepřipomíná tolik školu.

Od kategorií starší přípravky (U10) již můžeme využít styl vedení tréninku, kdy jeden hráč hodnotí jiného hráče a poskytuje zpětnou vazbu o činnosti, nazýváme „recipročním didaktickým stylem“. Vhodná je organizace ve dvojicích či trojicích, kde trenér působí jako konzultant pro oba, jak pro činnost prvního, tak pro způsob zpětné vazby od druhého. Tím že si hráči předávají informace, učí se nejen sledovat a hodnotit, ale i spolupracovat a pomáhat si.

Malé děti (U6-U7) dovedou rozeznávat základní situace: “Klička se povedla/nepovedla, protože zakopl.“ O něco zkušenější (U7-U8) již pojmenují více: „Míč utekl daleko. Bylo to pomalu.“ Starší děti (U9-U10) již pojmenovávají více detailů (i ke spolupráci): „Kličku dělal blízko u obránce a pomalu. Dobře naznačil doprava a šel doleva.“ Pojmenovat co je dobře, je pro děti trochu složitější, než pojmenovat zjevné chyby. Zhruba v kategorii U11, v předpubertální fázi, se děti často cítí již jako experti a je třeba nemávnout nad tím rukou, aby to nepřerostlo do puberty jako přesvědčení o tom, že již všechno vědí.

Pro individuální trénink třeba ve dvojici rodič-dítě je vhodná i varianta, kdy rodič žádá dítě, aby ho něco naučilo. Dítě se stává trenérem a upozorňuje na chyby, rodič pak žádá ukázky a vysvětlení od malého trenéra.

Míra spolupráce hráčů při hře

Nesnažme se, aby fotbal 7letých dětí vypadal jako fotbal 9letých. Dovednosti, které děti učíme, jsou v prvních letech limitovány jejich nedokonalostí a nemá cenu žádat, aby děti v kategorii U6 či U7 hrály kombinační fotbal. Ani jejich prostorová orientace není v průměru na takové úrovni, aby vnímali zároveň míč, protihráče a ještě spoluhráče. Často se právě spoluhráč přimotá do cesty a chce vzít míč, aby ho měl on. To je přirozené, není potřeba věšet hlavu. Tyto momenty je třeba trpělivě vysvětlovat, kdo hraje s kým a aby se mu nepletl, když spoluhráč kličkuje či běží s míčem k brance soupeře. Shluků se postupně zbavíme v kategoriích U7 či U8, ale nemělo by to být za cenu toho, že rozdělíme hráče na pozice obránců a útočníků, kteří nemají opouštět svůj prostor. Tím bouráme přirozenou dětskou hru a příliš brzy požadujeme styl hry dospělých.

Zjednodušený postup učení spolupráce
U6. Naučme děti, že hlavní je pokus o kličku a ne odkopnout míč, nebo se snažit přihrávat někomu jinému. Pokud vyspělejší děti přihrávají a je to jejich vědomé rozhodnutí, neberme jim to, ale ptejme se jich, zda by uměly přihrát po kličce, nebo udělat třeba dvě kličky.

U7. Hráčů, kteří udělají kličku či 2-3 se ptejme, zda by uměli třeba i přihrát a zda vědí kam přihrát. Oznamte jim, že jsou všichni u míče: „chuchvalec!!!“ a žádejme, aby to zkoušeli sami (koučink a sebe koučink). Zejména ten, kdo zrovna nehraje, to může vidět. Hráčů, kteří míč nemají, ukazujme a ptejme se jich kam naběhnout. Do volného prostoru – dopředu. Poziční hry (např. tzv. „bagovky“) by od této kategorie měly být tím, co spolupráci záměrně rozvíjí v malých skupinkách 3-5 hráčů.

Pokud brání tak říkejme dětem, že na soupeře s míčem stačí, když jde pouze jeden a ostatní číhají poblíž. Podporujeme tím obtížnější útočné činnosti. Ptejme se jich, jestli si všimly, že někdo zůstal stát za nimi blíž k naší brance.

U8. Jelikož hra dostává postupným vývojem již větší možnosti ke spolupráci, můžeme hráče vyzývat k tomu, aby klidně i bez kličky nahráli někomu, kdo je postaven blíže k brance a může tedy dát lépe gól, nebo tomu kdo před sebou nemá soupeře. Tyto výzvy využívejme, pokud jsme hráče schopni zavolat okamžitě po akci, ale nevytrhnout ho přitom ze hry (zrovna nebrání nebo neútočí) nebo je využívejme v přerušené či zastavené hře, nebo když si o hře povídáme. Ve hře musí být rozhodnutí, co udělají na dětech samotných. Nepokřikujme tedy pokyny: „Nahraj! Proč jsi nenahrál?!“ Jen se hráčů volících špatné řešení ptáme: „Tome, všiml sis, že ti někdo naběhl?“ „Péťo, šlo by to udělat jinak?“

Nadané děti, které již mají často dvouletou herní zkušenost, jsou schopni určité momenty předvídat a připravovat své postavení s výhledem na to co bude potom, ale většinou reagují na to, co se stalo. Trenér však může ukazovat na různých herních situacích, jak by se hráči mohli chovat a jaké situace předvídat. Hráčů se ptá, jak by situaci řešili oni a vede je k výhodným řešením. „Kam si naběhnete, když Mirek tady dělá kličku?“

U9. Již v kategorii U8 můžeme hráčům představovat pozice útočníků a obránců. Výhodnější je používat označení „přední a zadní útočník“, protože bránit a útočit přece mají všichni a přečíslovat svojí aktivitou je také žádoucí. Jde tak spíše o jakési výchozí pozice, z nichž ve hře vycházejí a do kterých se navrací. Rozhodně to neznamená, že hráči označení jako obránci stojí při útoku svého týmu na půlce a čekají, až začnou bránit. Tento jev je dán právě přidělením rolí, které děti, ale i mnozí trenéři, chápou jako omezení co se má a nemá dělat. V této kategorii jsou děti již schopné spolupráce s využitím improvizace, spojené s výměnou rolí vycházející ze hry, tedy že zadní útočník se dostane do předních pozic, chvíli tam hraje a přední útočník jej z vlastní iniciativy zastoupí poziční hrou více zezadu. K takto vnímanému fotbalu je má vést trenér a budovat tím universalitu a plasticitu herního myšlení.    

U10-U11. Do kategorie U10 se zvýší počet hráčů, což opět přináší nároky na spolupráci ve změněném prostoru a v herních rolích, stále však v počtu, který dovoluje časté zapojení do hry.

Postupem času se více blížíme ke struktuře hry s přihrávkami a nabíháním, zlepšenou orientací v prostoru, a to v útoku i při bránění. Podstatné je však to, že děti se mají rozhodovat o míře spolupráce sami a trenéři je postupně učí rozeznávat výhodnost jejich řešení.

Již se zde objevují i týmová řešení. Vzhledem k tomu, že v týmu je pouze 6 hráčů (5+1) jsou tyto taktické prvky postavené na individuální taktice („Co udělám já? Co udělá můj blízký spoluhráč? Co bych chtěl, aby udělal?. A co protihráč?“). Tento druh spolupráce můžeme podporovat diskuzemi o různých situacích v zastavené hře, nebo dokonce u videa máme-li možnost krátkých ukázek, ale stále jde více o vnímání individuálního chování, přesto že je vysvětlováním vztahujeme k chování spoluhráčů a protihráčů.

Zejména starší kategorie již na pohled zvládne hrát ve vyšším počtu na větším hřišti (7+1), ale z hlediska rozvoje herních dovedností je počtem zapojení se do hry stále výhodné držet počet 5+1. Spolupráce probíhá stejně v naprosté většině s nejbližšími dvěma spoluhráči, ale prostor hřiště i počet hráčů dávají možnost i tomu, najít si vzdálenějšího spoluhráče pokud výhodně naběhl. Filosofie „pláckového“ fotbalu by zde stále měla převažovat nad postupem k větším formám.

U12. Po dvou letech se opět navýší počet hráčů, což klade vyšší požadavky na prostorovou orientaci, ale zejména míru zapojení pokud hráč nemá míč. Jelikož jsou již hráči schopni dát přesnější a prudší přihrávky i na vzdálenost okolo 25 metrů, je vyzdvižena potřeba nehledat stále nejbližší hráče, ale kouknout se na nejvýhodnější postavení směrem k dosažení gólu. Tím, že je hráčů včetně brankáře již osm, hráčům mají být vysvětlovány souvislosti jejich pohybu (vzájemná výměna míst a rotace více hráčů, uvolňování prostoru pro druhého, vzájemné zajišťování či přebírání hráčů při bránění).

Pro rozvoj ofenzivního myšlení podporujeme moment „prvního pohledu dopředu“, jestli nemůžeme okamžitě překvapit soupeře individuálně, či kolmou přihrávkou. Klademe tím nárok nejen na hráče s míčem, ale i na spoluhráče, aby přepnuli do útočné fáze dříve než soupeř do obranné.

Tyto prvky cílené taktické spolupráce dvojic či trojic se sice objevují již v kategorii starší přípravky, ale neměl by tam na to být ještě kladen zvláštní důraz, či připravována speciální cvičení. Právě až okolo přechodu ze starší přípravky do mladších žáků jsou děti ve stadiu vývoje, kdy jsou schopni plně chápat význam týmu a týmové spolupráce. Je to individuální a některé děti se k tomu dostávají dříve jiné později. Děvčata mají v tomto směru rychlejší vývoj. Pokud dovede trenér trénink a nároky individualizovat, může i v těchto věcech klást na někoho větší nároky. Jestli je míra nároků odpovídající se dobře ověřuje formou otevřených otázek a sledováním, jestli se správné odpovědi přenášejí do hry.

1.    Požadujete od prvních let již spolupráci dětí mezi sebou, nebo je pro vás hlavní individuální rozvoj s postupnými kroky ke spolupráci?
2.    Je obraz hry, který chcete po dětech, dostatečný aby se plně projevily, nebo jsou svázány pokyny, co mají a nemají dělat?
3.    Jak se změnil herní projev a vaše nároky oproti loňskému roku? Máte představu, co budete chtít po hráčích za půl roku? Zkuste si udělat plán! S kým ho zkonzultujete?