10. Efektivní komunikační dovednosti a postupy

Čtvrtek, 24 Leden 2013 09:11

Další komunikační dovedností bude vyjadřování vlastních očekávání a potřeb, dále pak poskytnutí možnosti volby. Pokračujeme v našem seriálu Respektovat a být respektován.  

 

 

 Přehled efektivních komunikačních dovedností
1.    Vidím (slyším), že… (popis, konstatování)
2.    Je…; Je potřeba…; Tohle děláme (tak a tak)…; Pomůže, když…; Když…, tak… (informace, sdělení)
3.    Očekávám, že… Pomohlo by mi, kdyby… (vyjádření vlastních očekávání a potřeb)
4.    Uděláš to tak… nebo tak…? Můžeš si vybrat. (možnost volby)
5.    Jirko,…! (dvě slova)
6.    Co s tím uděláme? A co si o tom myslíš ty? (prostor pro spoluúčast a aktivitu dětí)

 

 

 

3.    Vyjádření vlastních potřeb a očekávání – Potřebuji, aby…; Očekávám, že…; Pomohlo by mi, kdyby…

 

Příklad:
„Potřebuji teď asi pět minut klidu a vaší pozornosti, abych mohl vysvětlit následující cvičení.“
„Pro příště bych chtěl, aby to, na čem se dohodneme, platilo.“

Svou podstatou jsou to vlastně také informace, které dávají okolí najevo, co potřebujeme, chceme nebo očekáváme my sami. Sdělujeme je v 1. osobě jednotného čísla. Pokud to jen trochu jde, vyjadřujeme se pozitivně – co chceme, co by nám bylo příjemné, co by nám pomohlo; nikoliv, co chceme. Jasné pozitivní sdělení zabrání různým výkladům a nedorozuměním.

Pokud to lze, tón hlasu by měl být přátelský, nebo alespoň neutrální. Druzí lidé budou raději naslouchat našim přáním, zvláště když jsou smysluplná, než aby slyšeli o negativních pocitech, které v nás vyvolalo jejich chování.

Někdy by nám pomohlo, kdyby druzí udělali něco, co potřebujeme, ale nemluvíme o tom. Buď nás to nenapadne, nebo to neumíme vhodně vyjádřit. Více či méně vědomě očekáváme, že se sami dovtípí. Když k tomu nedojde, býváme zklamaní a podráždění.  Takovým nedorozuměním se dá předejít právě tím, že o svých potřebách a přáních informujete větami, které začínají: Potřebuji …; Očekávám …; Pomohlo by mi, kdyby …; Když lidi tyto věty používají, rozvíjí se tím vzájemná citlivost a porozumění. 

 

 

4.    Možnost volby – Uděláš to tak… nebo tak…? Můžeš si vybrat.

 

Příklad:
„Vezmeš si tu čepici na hlavu nebo do kapsy?“
„Uklidíme šatnu před nebo po tréninku?“

 

Když dáváme na výběr, jako bychom říkali: “Považuji tě za kompetentní osobu, která je schopná se rozhodnout a udělat, co je třeba.

Výběrem nejsou otázky: „Chceš pomoci?“, „Chceš jablko?“. I nabídky mají své místo v komunikaci. Podle okolností mohou mít ale i svá rizika, zejména v tom, že nepřispívají k životně důležité dovednosti rozhodování. Pokud řekneme „Chceš s tím pomoci?“, dítě, které je vůči vám momentálně ve vzdoru či v nějak napjatých vztazích, spíš odpoví, že ne, i kdyby pomoc potřebovalo. Dítě nesamostatné, závislé na autoritě, může naopak odpovědět kladně, i kdyby to mohlo zvládnout samo.

Skutečný výběr spočívá ve vyjmenování dvou, případně i více konkrétních možností. Teprve to podněcuje mentální procesy, jako je porovnání, hodnocení, zvažování pro a proti. Není to výběr, zda něco udělat nebo neudělat. Požadavek je jasný, ale v jeho rámci poskytujeme dětem prostor, umožňujeme jim rozhodování, dáváme najevo, že je považujeme za schopné a odpovědné.

Výběr musí být přijatelný pro obě strany
Příklad:
„Buď si to hned uklidíš, nebo dostaneš pár facek.“

Podstatou výběru je nabídka dvou nebo více možností přijatelných pro obě strany.
Výběr musíme myslet vážně – to znamená, že když dítě zvolí některou z nabízených možností, respektujeme to.

Výběr nesmí být manipulací
Příklad:
„Pojedeme k babičce dnes nebo zítra?“ (v situaci, kdy dítě (nebo i manžel) nechce jet k babičce vůbec)
Situace se dá řešit pomocí jiných dovedností: empatie, informace, já-výrok, výzva ke spoluúčasti.
Příklad:
„Vidím, že se ti k babičce moc nechce. Ale dlouho jsme tam nebyli a já bych ji ráda viděla. Jak to tedy vyřešíme? Co navrhuješ?“

 Za opravdovým výběrem je náš postoj respektu k druhému člověku. Nejde o používání technik, které by vedly k tomu, aby druzí nakonec udělali to, co chceme my!

Když si dítě neumí vybrat
Někdy děti nereagují nebo odpoví, že neví, nebo je jim to jedno. Většinou tak reagují menší děti. Problém může být na naší straně - příliš náročný výběr nebo nedostatek informací pro rozhodování. Často je za tím ale nedostatečně rozvinutá schopnost rozhodovat se u dětí, které jsou zvyklé hlavně na pokyny a příkazy.

Pokud se dítě neumí rozhodnout, je možné reagovat empaticky: „Někdy je docela těžké rozhodnout se, čemu dát přednost.“ A chvíli počkat.

Pokud je i nadále bezradné, můžeme poukázat na výhody a nevýhody jednotlivých možností: „Když si ty úkoly uděláš hned, nebudeš na to už potom muset myslet. Na druhé straně, když si člověk trochu odpočine, jde mu práce většinou rychleji. Čemu dáš přednost?“

Pak můžeme navrhnout odklad rozhodnutí: „Možná, že si to chceš ještě rozmyslet. Můžeš mi za pár minut přijít říct, jak jsi se rozhodl.“

Pokud ani to nezabere, můžeme stručně říct, co bychom v té situaci udělali my a proč: „Já se snažím věci moc neodkládat, aby se mi nehromadily. Někdy se mi také nechce, ale když to pak, udělám, mám z toho dobrý pocit.“

A necháme to na dítěti. Pozor, abychom nesklouzli k poučování a předhazování sami sebe za vzor.

Jestli se vám to zdá celé časově náročnější, máte pravdu. Popsaný postup je hlavně investicí do budoucna, protože rozvíjí dovednosti dítěte a posiluje jeho sebeobraz schopného a odpovědného člověka.

Nedejme se odradit, jestliže děti nereagují pozitivně hned od začátku.

Výběr ve skupině má svá rizika
Často používanou, nikoliv však ideální metodou je hlasování – zůstává po něm zklamání, někdy se může vyskytnout nátlak, jak má kdo hlasovat nebo obviňování, když neprošel návrh jedné ze stran.
Jednou z dobrých možností je náhodný výběr (losování, hodit mincí … ). Děti jej přijímají lépe, než když rozhodne většina nebo autorita.

Na závěr. Lidé, kterým je všechno jedno, kteří udělají jen to, co se jim řekne, nebývají pro ostatní velkým přínosem. Lidé, kteří mají sklon rozhodovat za někoho, nést zodpovědnost za druhé, se ochuzují o podněty a iniciativu. Ani jedno nepřispívá k efektivitě práce, nevytváří hodnotné lidské vztahy.

Dát na výběr v rámci „udělat“ je však základním předpokladem rozvíjení zodpovědnosti. Je to také výrazem respektu k dítěti, který napomáhá budovat dobré vzájemné vztahy. 

 

Zdroj(se souhlasem autorů): Respektovat a být respektován: Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila Nevolová, Tatjana Kopřivová (Kroměříž, Spirála 2007)