11. Efektivní komunikační dovednosti a postupy

Čtvrtek, 07 Únor 2013 09:14

Dnes zkompletujeme 6 základních komunikační dovedností pátou - dvě slova a šestou - prostor pro spoluúčast a aktivitu dětí. Pokračujeme v našem seriálu Respektovat a být respektován.   

 

Přehled efektivních komunikačních dovedností
1.    Vidím (slyším), že… (popis, konstatování)
2.    Je…; Je potřeba…; Tohle děláme (tak a tak)…; Pomůže, když…; Když…, tak… (informace, sdělení)
3.    Očekávám, že… Pomohlo by mi, kdyby… (vyjádření vlastních očekávání a potřeb)
4.    Uděláš to tak… nebo tak…? Můžeš si vybrat. (možnost volby)
5.    Jirko,…! (dvě slova)
6.    Co s tím uděláme? A co si o tom myslíš ty? (prostor pro spoluúčast a aktivitu dětí)

 

5.    Dvě slova – Jirko, …. !

 

Příklad:
„Jirko, přezůvky!“
„Pavle, strana 32!“
"Tondo, míč!"

Každý z nás si vybavuje z dětství „ty řeči“, které dospělí nadělali kolem našich chyb a nesprávného chování, a hlavně, jak jsme to neměli rádi.

Čím rychleji se nějaká nesrovnalost vyřeší, tím lépe pro vztahy obou stran.

Dá se říci, že pokud máme chuť proslovit celý odstavec (někteří dospělí se tak rádi poslouchají!), můžeme to zkrátit na jednu větu. Pokud máme chuť říct jednu větu, tak je často možné místo toho říci jedno slovo. Vlastně dvě. Tím prvním by mělo být oslovení, které pomáhá zabránit příkrému či rozkazovačnému tónu.

Dovednost „dvě slova“ je asi z nejvíc rozšířených efektivních komunikačních dovedností.  Šetří čas, šetří nervy.

Důležité je používat dvě slova v situaci, kdy je naprosto jasné, o co jde.

Dvěma slovy dáváme najevo partnerský vztah – nevyvyšujeme se, nekáráme, nevyčítáme, jen věcně nebo přátelsky upozorňujeme na to, co je třeba udělat.
Někdy stačí jen pohled, někdy je potřeba vyjádřit kategorický nesouhlas: “Žádné rvačky!“ „Žádné výmluvy.“ Mluvíme jen o pozorovatelném chování, vyhýbáme se hodnocení osoby!

 

 

6.    Prostor pro spoluúčast a aktivitu dětí – Co s tím uděláme? A co si o tom myslíš ty?

 

Příklad:
„Davide, na hřišti zůstaly dva kužele. Co ty na to?“
„Milane, Tondu noha opravdu bolí, jak jsi ho fauloval. Co myslíš, že by se s tím dalo dělat?“

Nebuďme řešiteli a zbavme se utkvělé představy, že je to jen a jen na nás, abychom vybrali pro děti to nejlepší. Rozhodování za druhé je podstatným znakem mocenského přístupu – a je vedlejší, zda se rozhoduje ve prospěch či neprospěch toho, „kdo do toho nemá co mluvit.“

To, o čem je teď řeč, je spoluúčast dětí na rozhodování o věcech, které se jich týkají – od maličkostí až po závažnější rozhodnutí.  Zde je několik možností, jak to uskutečňovat.
Co s tím uděláš (uděláme)? Co navrhuješ (navrhujete)?

Pokud dítě odpoví, že neví (časté), není to ještě důvod k tomu, abychom problém vyřešili a rozhodli my dospělí:

 

• můžeme dát výběrem čas na rozmyšlenou: “Poradíme se o tom hned nebo si dáme čas na rozmyšlenou.“
• Opět výběrem navrhnout alternativy: „Můžeme si dát střelbu nebo kličky. Nebo máš jiný nápad?“
• dítě je bezradné a ani my nemůžeme reagovat výběrem – můžeme vlastní nápad předestřít slovy: „Možná bys …, Zvaž, jestli …, Třeba by se…“ Takto formulované návrhy nechávají dostatečný prostor pro rozhodování dítěte. Pokud náš návrh nevyužije a později se ukáže, že jeho rozhodnutí bylo nesprávné, nebudeme mu to připomínat – zkušenost s důsledkem vlastních rozhodnutí je velice účinným učením.

 

 

Dlouhodobým ziskem je návyk aktivně řešit situace, pocit kompetentnosti, dobrá sebeúcta a přebírání zodpovědnosti.

Zeptat se dětí, co v problematické situaci navrhují, jim modeluje navíc velmi efektivní chování pro celý život – nebýt s problémy sám, opravdu se řídit oním běžným úslovím, že „víc hlav víc ví.“  

 

 

Otázkový ping-pong 

Příklad:
„A co už o tom víš?“
„Jak si představuješ, že to funguje?“

Mnoho dospělých si klade téměř za povinnost zevrubně odpovědět na každou dětskou otázku. Čím komplexnější odpovědi jsem schopni, tím lepší máme ze sebe pocit, jací jsme dobří a zodpovědní vychovatelé. Naše dlouhé a únavné monology však mohou děti postupně odradit a radši se přestanou ptát.

Místo abychom „okupovali“ komunikační pole svou přednáškou, poskytneme prostor dítěti tím, že mu jeho otázku „pinkneme“ zpět. Učí se tak formulovat své názory, má příležitost hovořit o tom, co samo považuje v dané věci za důležité, dostává prostor pro přemýšlení, nacházení spojitostí.

Někdy děti, zejména mladší, kladou otázky, na které evidentně odpověď znají. Dost často to bývá pokus o navázání komunikace s dospělým. Pokud jim „pinkneme“ otázku zpět, může se z toho rozvinout zajímavý rozhovor.

 

Šetřit otázkami

Vzpomeňme si na situace z vlastního dětství, kdy jsme neochotně, často jednoslabičně a vyhýbavě, odpovídali na gejzír rodičovských otázek, které se na nás snesly po našem příchodu z výletu nebo z oslavy narozenin kamaráda nebo kamarádky.

Mnoho dospělých se domnívá, že vyptáváním dávají najevo zájem a také získávají přehled o svém dítěti. Zájem se však dá projevit i jinak než otázkami. Například: „To víš, že jsem zvědavá, jak jste se měli na soustředění.  Až budeš chtít mi o tom povědět, rád si to vyslechnu – budu v pokoji.“ Tato věta vyjadřuje zájem, ale současně respektuje dítě.

Zásada „mluvit méně“ dobré komunikaci prospívá, pokud současně umíme naslouchat a dát najevo svůj zájem. „Nevyptávat se“ neznamená, že vůbec nic neříkáme.