12. Efektivní komunikační dovednosti a postupy

Sobota, 09 Březen 2013 09:16

V minulých dílech jsme si vysvětlili a hlavně ukázali efektivní komunikační dovednosti. Všechno to vypadá krásně, ale v praxi to často nejde tak ideálně, jak je zde popisováno. Jak to celé skutečně realizovat? 

 

 

Přehled efektivních komunikačních dovedností
1.    Vidím (slyším), že… (popis, konstatování)
2.    Je…; Je potřeba…; Tohle děláme (tak a tak)…; Pomůže, když…; Když…, tak… (informace, sdělení)
3.    Očekávám, že… Pomohlo by mi, kdyby… (vyjádření vlastních očekávání a potřeb)
4.    Uděláš to tak… nebo tak…? Můžeš si vybrat. (možnost volby)
5.    Jirko,…! (dvě slova)
6.    Co s tím uděláme? A co si o tom myslíš ty? (prostor pro spoluúčast a aktivitu dětí)

Cesty nebývají vždy rovné

Všechno to vypadá krásně, ale v praxi to často nejde tak ideálně, jak je zde popisováno.

Ze začátku bychom měli zkoušet zejména popis, podávání informací a výběr v obyčejných situacích. Tím, že začneme používat efektivní dovednosti, se bude rozvíjet naše vlastní schopnost rozlišovat – a postupně se to začnou učit i děti.

Menší děti nemusí brát ze začátku popis jako výzvu, aby něco udělaly. Když je popis neadresný („Hračky zůstaly na zemi.“), může jej dítě sice vyslechnout, ale vlastně neví, že po něm něco žádáme. Zejména, když doposud slyšelo především: „Ukliď si ty hračky!“. Pomáhá oslovení jménem: „Jirko, hračky zůstaly na zemi.“ Když se ani potom nic neděje, můžeme žádat po dětech převzetí iniciativy otázkami typu: “Tak co s tím uděláš?“ Případně použít informace a výběr či vyjádřit svá přání a očekávání.

Starším dětem je jasné, co jim chceme popisem nebo informací sdělit, mohou ale rozehrávat různé „hry“, aby zjistily, zda tento přístup myslíme vážně. Dá se říci, že jejich nedůvěra bude přímo úměrná tomu, v jaké míře se doposud setkávaly s neefektivními způsoby, a tomu, do jaké míry už se dostaly s dospělými „na válečnou stezku“. Na první pokusy o novou formu komunikace si mohou pomyslet něco jako: „Co to na mě zkouší? Sice to vypadá docela dobře, ale určitě v tom bude nějaké finta, jak mě dostat. Raději počkám, co se z toho vyklube. A tak se můžeme dočkat toho, že vynaložíme nemalé úsilí, abychom to „řekli správně“ a vůbec nic se neděje. Anebo děti testují, jak vážně to myslíme, různými provokacemi.

Pokud se nenecháme takovými provokacemi „vytočit“ a dokážeme některé situace zavánějící střetem dokonce obrátit v humor, je to dobrá cesta k tomu, že děti novým přístupům uvěří a dostaví se oba žádoucí důsledky – děti budou dělat to, co je správné, a naše vztahy s nimi se budou zlepšovat.

Účinek dovedností se zvyšuje, když je kombinujeme.

Efektivních způsobů komunikace je méně než těch neefektivních. Můžeme se je učit používat postupně nebo je rovnou kombinovat. Nejčastější kombinace jsou tyto:
•    Popis + informace
•    Popis + spoluúčast; v případě, že dítě řekne nevím, tak výběr
•    Informace + vyjádření očekávání
•    Informace + výběr

Někdy se stane, že použijeme správné komunikační dovednosti, a jako by to přesto nevedlo k cíli. Pokud nejde o život a o zdraví, můžeme na dítě nechat dopadnout přirozené důsledky jeho chování – ty jsou totiž významným činitelem v budování jeho zodpovědnosti. Zisky jsou v zážitku respektující komunikace, v zachování dobrých vztahů, v poučení z důsledků vlastního rozhodnutí, po nichž dítě možná samo přijde na to, že je dobré zvažovat názory druhých.

 

Zdroj(se souhlasem autorů): Respektovat a být respektován: Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila Nevolová, Tatjana Kopřivová (Kroměříž, Spirála 2007)