Trénování přípravky – další pohled

Úterý, 17 Listopad 2009 05:04

Jestliže vás zaujal článek Trénování přípravky, který se věnoval aspektům trénování těch nejmenších, nemůžete si nepřečíst další článek na toto téma. Je velmi výživný. Přináší užitečné praktické náměty, nejen z domova, a odkrývá aktuální problémy našeho systému výchovy nejmenších fotbalistů.

Jelikož se kolem příspěvku našeho kolegy rozpoutala diskuze, přispívám k tomuto tématu se svým názorem. Bude se snažit držet jeho osnovy, ale přidám ještě jeden bod a to pohled do zahraničí. V uplynulé sezoně jsem měl totiž možnost nahlédnout do několika klubů různé výkonnostní úrovně, především ve Francii, ale také v Nizozemí. Ve své trenérské kariéře jsem kategorii přípravek věnoval asi 6 let. Za tu dobu jsem prošel třemi kluby a účastnil jsem se jako hlavní trenér i tří letních kempů, dvou u nás a jednoho ve Francii.

Nechci, aby to vypadalo, že Vám zde chce někdo radit, nebo si ztěžovat. Budu velice rád, když k tomuto článku napíšete své komentáře, popřípadě zkušenosti. Nejprve mi ale dovolte několik vět o koncepci, i když toto by bylo asi na samostatné téma.

Za své několikaleté působení ve fotbale jsem ještě nenašel klub, který by měl dokonale připravenou koncepci mládeže s tím, že by tato začínala již u nejmenší kategorie. I v případě klubů první ligy je většinou praxe taková, že kategorie přípravek je zcela oddělená. Může to samozřejmě mít i své výhody. Vždy se ale pozastavuji nad vyjádřením klubových bossů, kteří tvrdí, že v mužstvu hraje několik jejich odchovanců. O tom, že do klubu přišli až v žákovské kategorii, nemají ani páru. Je logické, že těžko můžete rodičům, kteří Vám přivedou pětileté dítě slibovat, že jejich ratolest bude za pár let v klubu kopat první ligu. Praxe je ale taková, že ve většině klubů funkcionáři ani nevědí, jak se trenéři u přípravek jmenují.

RODIČE

Trenér by měl zvládat udržet si určitý odstup od rodičů. Toto bývá problémem klubů z vesnic, či malých měst, kde se téměř všichni znají, nebo si dokonce tykají. Byl jsem sám v této situaci a musím připustit, že jsem toto ne vždy zvládal.V těchto situacích dochází i k tomu, že z přátel se stanou ,,nepřátelé“, neboť ,,přece můj kluk nemůže hrát v obraně,tak proč ho tam do pr….e dáváš?“. Ti, se kterými si netykáte, to zase samozřejmě berou jako křivdu a pod.

Nejhorší varianta může nastat v případě trenéra – rodiče. V mnoha klubech tuto variantu s povděkem přijmou, poněvadž jsou rádi, že se jim o přípravku vůbec někdo stará. Těžko by asi hledali trenéra např. s B nebo A licencí, který by přišel do klubu s tím, že chce učit hráče ,, zavazovat kopačky“. Na tomto místě se sluší omluvit se všem takovým, kteří právě tohle jsou ochotni, stejně jako já, dělat.

Hráči v této kategorii jsou odkázáni na doprovod rodičů a tudíž je velmi složité učit hráče některým pravidlům jako např. včasný příchod, omluvit se z tréninku apod. Každý trenér by měl na začátku sezóny stanovit jasná pravidla na schůzce s rodiči. Pokud mu jich tedy nepřijde polovina. Je proto vhodné veškeré pokyny a doporučení rodičům dát i písemně. Vyhnete se tak možným nepříjemnostem. Doporučuji si stanovit i jasná pravidla ohledně omluvení z tréninku či zápasu omluvou tipu: ,,nesmí, donesl pětku ze školy!“

Asi největším problémem je chování rodičů během zápasů. Je logické a myslím že i správné pokud rodič se svým dítětem fotbal prožívá. Je ale důležité, nepřekročit hranice slušného chování vůči všem zúčastněným na zápase, včetně obsluhy v bufetu. Nejsem idealista, ale jeden můj kolega se s tím vypořádal například tak, že chování rodičů nechal zaznamenat videokamerou a sestřih za tří zápasů nechal zveřejnit na webových stránkách klubu ( nutno podotknout, že po zjištění šéfa klubu oč běží ho chtěli vyhodit) a posléze i na You Tube. Byl to sice drsný, ale velmi účinný prostředek nápravy. Ve své praxi jsem zažil i tento případ. Na letní tréninkový kemp přivezl tatínek svého šestiletého kloučka který v té době byl hráčem Slávie. Při loučení tatínkova poslední věta byla:,, Měj se hezky a hlavně těm sparťanům pořádně nakopejte pr…l!!!“

Nelze ale všechny házet do jednoho pytle. Buďme proto trpěliví v jednáních s rodiči a hlavně se nevyhýbejme komunikacím i s rodiči, kteří na nás mohou mít i ne zrovna dobrý názor. Jednou z cest je i to, že rodiče zapojíte do dění přípravou hřiště před zápasem, zajištěním občerstvení ( toto je myslím běžné), ale například i vedením webu,hledáním sponzorů,pomoci při organizování náborů atd.

TRENÉR

Tuto kapitolu bych začal jednou úvahou. V každém označení najdete slovo fotbal jako kolektivní sport. Počtem hráčů zcela určitě. Osobně začínám být na toto označení alergický a myslím,že by se mnou souhlasilo mnoho trenérů a to i z jiných sportů. Nevychováváme přece kolektiv, nýbrž jedince, kteří tento kolektiv tvoří. Proč je tedy většina trenéru ochotna opomenout to, co slyší na každém školení či při výuce na licencích. Je zajímavé, jak rychle trenéři zapomínají, co je poměr zatížení a odpočinku, nebo jim je v podstatě jedno, že hráč se dostane za půl hodiny třikrát k míči a jsou ochotni řídit trénink patnácti i dvaceti šestiletých zcela sami.

Můžete namítat, že jste rádi, když Vám vůbec někdo pomůže a že to pak je většinou ten rodič. Naskýtá se proto otázka: Tak proč to děláte?
Samozřejmě, protože máte rádi fotbal,milujete tu práci,chcete ty hráče něco naučit. Tohle vše je v pořádku, ale pokud budeme dál ustupovat koncepci o které jsem na začátku psal, ničeho nedosáhneme.

Kolega v prvním příspěvku psal o rozdělování do výkonnostních skupin. Zajímalo by mne, jak by dopadla třeba anketa na toto téma a hlavně jak by to trenéři zdůvodňovali. Při závěrečném porovnávání se zahraničím Vám přiblížím jeden malý návod. Někdo souhlasit bude, jiný ne. Návodů jak správně řídit trénink přípravek bude asi více. Za sebe bych zdůraznil, že je potřeba přenést na hráče psychickou pohodu a hlavně se vyvarovat ironických poznámek, či i sebemenšího vulgárního vystupování.

KLUB

Kolega psal, že trénování nemůže klub až moc ovlivnit. V mnoha případech by ale stačilo, aby Vám klub vyšel vstříct s tréninkovými plochami a to zvláště v době špatného počasí, kdy bývá zvykem zakazovat vstup na trávu apod. Tím, že z tohoto důvodu zrušíte trénink otrávíte děti, rodiče, kteří spěchají z práce zavést potomka na trénink a nakonec sebe.

Je důležité, jak se také postaví klub při řešení například stížnosti rodiče na nějakou konkrétní věc, či dokonce na Vás. Nebudeme si nic namlouvat, pokud je to pro vedení ,,důležitá osoba“, těžko budete svůj postoj obhajovat. Je určitě dobré si pravidla stanovit dopředu nejen s hráči a rodiči, ale i s klubem a pro sebe si určit, na jakou hranici jste ochotni jít v případě sporu.

Byla zmíněna i otázka financí. Tak jako všichni podnikatelé i kluby se rychle naučili používat výraz finanční krize. Ale pro koho je jednoduší sehnat dotaci?
Samozřejmě pro mládež. Otázkou pak zůstává, kde skončí. Zkuste se například přesvědčit, kolik je kolem klubu založeno občanských sdružení, jediném možném prostředku na zisk státní dotace. A zkuste si zjistit, jaké dotace tato sdružení získala a za jakým účelem. Bohudík se už najdou kluby, kde se sponzoringu mládeže začali věnovat. A věřím, že jich začne přibývat.

HRÁČI

Tak tohle by bylo asi na dlouhé rozepisování. Jak jsem již psal – co hráč, to individualita! Buďme tedy trpěliví při trénincích, zápasech, při turnajích. Vždyť asi těžko můžeme v šesti až deseti letech na hráči poznat, kam až to dotáhne. A i kdyby kopal v dospělosti okresní přebor, neopravňuje nás to k tomu, abychom to hráči dávali jakkoli najevo.

S pousmáním jsem nedávno četl titulek v novinách, že u nás se takový talent jako byl Tomáš Rosický rodí jednou za deset let. Pokud bych psal do novin já, titulek by byl – Každý rok se narodí deset ,,Rosických“, tak je pojďme najít a dejme jim šanci!!!!!!

Kolega se zmínil o trestech. Buďme i v tomto velice uvážliví, trestat je snadné, ale pokud dítě v jakémkoli věku cítí křivdu, může to vyvolat velice nežádoucí reakci. Autorita ano, není však především vhodné zmínit – odměňujme hráče.Pochvala by měla být vždy na místě.

A SLÍBENÝ POHLED DO ZAHRANIČÍ

Rodiče – na turnaji ve Francii jsem měl problém rozeznat ke kterému týmu rodiče patří, neboť ač z jiných měst, všichni se bavili se všemi,nikdo neměl problém zatleskat při pěkné akci i soupeře.
Je ale také pravdou, že rodiče se daleko více finančně podílejí na výchově svého potomka a to beru v poměru plat – klubový příspěvek.

Trenér – ve většině i malých klubů je trenér velice slušně finančně ohodnocen, ale zároveň po něm klub vyžaduje, aby vystudoval vhodnou licenci. I u nejmenších kategorií je zvykem, že v týmu působí i tři trenéři. Spolupráce trenérů mezi věkovými kategoriemi má svá nepsaná pravidla. Ve Francii je to hodně o mentalitě národa. Máš problém? Řekni mi jaký,pokud mohu, pomohu ti!

Klub – i u nejmenších kategorií je zvykem, že klub zajistí tréninkové pomůcky v dostatečném množství i kvalitě. Bývá taktéž zvykem, že i u malého klubu funguje takzvaná fotbalová škola.Většinou jsou i samostatně financovány ze státních i soukromých zdrojů.

Hráči – stejní jako všude jinde. Jsou stejně ,,zkažení“ jako u nás. Mají počítače,mobily, spoustu jiných zájmů.Ale chtějí hrát fotbal, dávat góly.Tak proč jim tuto zábavu neumožnit.

Obecně – zajímalo by mne, kdy už se konečně přestane jen psát o nesmyslném počtu hráčů a velikosti hřiště u přípravek a začneme s tím něco dělat.
Zápasy a turnaje v počtu 4:4 + brankáři jsou v Holandsku i Francii zcela běžné. A to i v kategorii mladších žáků.

Slíbil jsem i malý návod – výkonnostní rozdíl.

Ve Francii jsem měl v přípravném kempu možnost vidět počínání jednoho místního kolegy. Nutno podotknout, že po celou dobu kempu se staral o devět hráčů. U přípravek to tam bylo jasné pravidlo. Pro mne to bylo ze začátku nepochopitelné, proč zrovna devět, ale za týden jsem pak viděl spoustu cvičení pro tento počet.

Například:

Tři týmy po třech, hra na dvě branky z kuželů ( branka platila po zemi ),hrálo se tři minuty,aut se rozehrával nohou do tří vteřin od položení míče. Nutilo to hráče rychle rozehrát. Porušení znamenalo ztrátu míče. Dva týmy hrají, jeden odpočívá. Po třech minutách jde odpočívat tým, který prohrál. Tým, který nastoupí musí soupeře porazit, nestačí mu remíza. To vedlo i k tomu, že jeden tým se snažil před koncem pouze udržet míč. Hra se vlastně i jmenovala – Poraž mistra! Ptal jsem se trenéra,jestli mu nevadí,když je jedno mužstvo silnější a zbylé dva přehrává. Jeho odpověď byla, že hráče může prostřídat, ale většinou to tak nechá, neboť se hráči po šesti či devíti minutách tak unaví, že vítězství nedosáhnou. Ptal jsem se ho na zatížení, pouze se pousmál…..

Mimochodem, toto cvičení používá zmíněný trenér i v tělocvičně a branka je ležící lavečka.Hraje se výhradně futsalovým míčem, aby hráči mohli kombinovat po zemi.

Závěrem chci popřát všem trenérům této kategorie, aby jim jejich práce přinášela to, proč se trénování začali věnovat.

Pavel Zapletal