Kondiční trénink ve fotbale

Čtvrtek, 24 Červen 2010 12:56

Současné mistrovství světa otevírá dlouhodobě diskutovanou otázku: Trénuje se v českém fotbalu dostatečně, když výsledky nejsou takové, jaké si veřejnost přeje, a když ano, proč nejsme na MS. Zamyšlení Prof. Ing. Václava Bunce, CSc. s praktickými postřehy a výstupy.  

Každý sportovní trénink má za cíl dosáhnout maximální sportovní výkonnost za respektování předpokladů hráčů. Aktuální výkon je z tohoto pohledu zásadně ovlivňován jak dědičnými – vrozenými předpoklady tak absolvovaným tréninkem.

Posouzení genetických předpokladů je věc komplikovaná a v praxi obtížně řešitelná a musí být součástí výběru talentů. Trénink je ovlivnitelný a je závislý na invenci a zkušenosti trenéra nebo trenérů.

 
Kondiční trénink je jednou z nejlépe zpracovaných oblastí sportovního tréninku, i když zásady se liší od sportu ke sportu a v případě fotbalu se často setkáváme s některými údaji, které neodpovídají zcela přesně současným poznatkům. Je třeba rovněž připomenout, že poznatky a zkušenosti, které byly získány před dvaceti lety, mohou mít v současnosti platnost značně omezenou.

Kondičním tréninkem je obvykle zahajována příprava hráčů na soutěžní období; je jím zahajován fotbalistův rok. Je třeba rovněž připomenout, že kondiční trénink je v našich podmínkách dlouhodobě systematicky zpracováván a vyhodnocován a že existuje řada „osvědčených“ přístupů k ovlivňování kondice hráče.

Kondice je spolu s taktikou a technikou základním předpokladem individuálního a tím i týmového herního výkonu. Je třeba si uvědomit, že v současném fotbale je vzájemná zastupitelnost výše uvedených předpokladů velmi omezená a zmenšuje se tím více, čím vyšší je hráčova sportovní výkonnost.

Základním úkolem kondiční přípravy je vytvoření předpokladů pro dosažení maximálního herního výkonu, zvýšení odolnosti hráče vůči tréninkovému i závodnímu zatížení a hlavně vytváření předpokladů pro dlouhodobé zabezpečení nároků kladených na hráče jak při tréninku tak při utkání. Trénink nesmí tlumit dynamiku projevu hráče, nesmí tlumit schopnost akcelerace a rychlosti.

Role kondice se mění v závislosti na typu zatížení, kterému je hráč podroben. Jiná je v rámci tréninku, kde do popředí vystupují formy rychlostně vytrvalostních zatížení, kdežto v případě závodního zatížení hraje rozhodující roli rychlost a akcelerace, tedy i silové projevy.

Při řízení a organizování kondičního tréninku je třeba respektovat obecné fyziologické zákonitosti, platné pro organismus podrobený tělesnému zatížení na straně jedné a na straně druhé dosažený rozvoj, který je důsledkem absolvovaného tréninku a vrozených dispozic hráče. Je rovněž třeba si uvědomit, že kondiční předpoklady jsou nezbytnou podmínkou vysoké herní výkonnosti, ale že „tvoří pouze“ 25 až 40% herního výkonu. Platí zde, že jejich vysoká úroveň ještě neznamená vysokou sportovní výkonnost, ale vysoká herní výkonnost je podmíněna dostatečně vysokou úrovní kondičních předpokladů.

Z pohledu ročního tréninkového cyklu platí, že kondiční trénink je tréninkem celoročního charakteru s tím, že v průběhu roku dochází k různé akcentaci jeho složek.

Z pohledu obecných biologických zákonitostí se ukazuje, že udržet požadovanou úroveň kondičních předpokladů po časově neomezené období, bez dalšího, alespoň udržujícího tréninku, není možné. Proto platí zásada, že kondiční trénink musí být a také je součástí každého tréninkového zatížení. Tuto skutečnost je třeba respektovat při tvorbě ročního tréninkového plánu. Platí tedy, že trénink musí ovlivňovat rozhodující složky herní výkonnosti, ale současně vždy ovlivňuje i kondici hráče. Otázkou pak je, je-li toto ovlivnění specifickými herními činnostmi dostatečné, nebo je-li třeba úprav, tak aby bylo dosaženo požadovaného stavu.

Shrňme si několik zásad kondičního tréninkového zatížení v tomto exponovaném období, které většina trenérů jistě zná:
1.    Trénink musí vycházet z charakteru herního zatížení a z fyziologických zákonitostí.
2.    Trénink musí alespoň z části respektovat individualitu hráče.
3.    Musí zohledňovat aktuální dosažený stupeň rozvoje kondičních předpokladů.
4.    Většinou není dostatek času na kompletní ovlivnění všech kondičních předpokladů.
5.    Ovlivňování silových předpokladů a rychlosti lokomoce je prioritou číslo jedna.
6.    Rychlost a posilování by mělo být součástí každé tréninkové jednotky.
7.    Nespecifické posilování musí být vždy doplněno specifickým zatížením – běh, herní formy, apod.
8.    Vytrvalostní zatížení je třeba realizovat formou déletrvajících fártlekových zátěží nebo pomocí opakovaného nebo intervalového tréninku.
9.    V praxi fotbalového tréninku je mnohdy výhodnější využívat opakovaných sérií krátkodobých zatížení.
10.    Při intervalovém nebo opakovaném tréninku manipulujeme s intervaly zatížení. Pro fotbal je žádoucí, aby nejdelší doba trvání jednoho souvislého úseku nepřekročila 30 s, mezi jednotlivými úseky je výhodné volit interval odpočinku maximálně do délky trvání zatížení.
11.    Mezi jednotlivými sériemi (v každé sérii doporučujeme cca 5-7 opakování) volíme čas odpočinku maximálně dvojnásobný vzhledem k době zatížení.
12.    Delší časy zotavení zařazujte až po minimálně dvou nebo více sériích. Počet sérií volte v rozmezí 3-7 dle aktuální trénovanosti hráčů.
13.    Kondiční trénink zaměřený na ovlivňování rychlostních nebo silových předpokladů musí být vždy tréninkem kontrolovaným. Musí být kontrolován způsob provedení dané tréninkové činnosti, hlavně s ohledem na přesnost provedení.
14.    Jednotlivé zátěže je třeba absolvovat s maximální intenzitou.
15.    Je třeba se vyvarovat, hlavně v počátku přípravy, lokální únavě.
16.    Nebojte se ve zdůvodněném případě vynechat jednu nebo více tréninkových jednotek.
17.    Respektujte princip postupného zvyšování intenzity i objemu zatížení.
18.    V druhém a dalších týdnech kondičního tréninkového bloku je třeba neustále kontrolovat, zda nedochází k přetrénování. Uvědomte si, že „odrovnat“ hráče jedním nebo dvěma tréninky umí každý.
19.    Pro fotbal je vždy výhodnější hráče lehce nedotrénovat než přetrénovat.
20.    Je nutné si uvědomit, že čím vyšší je intenzita a objem zatížení tím delší dobu potřebuje organismus na zotavení.
21.    Jedna tréninková jednotka by neměla být delší než cca 70 až 90 min.
22.    Používejte co nejpestřejší formy tréninkového zatížení.
23.    Nezapomínejte na celotělové posilování.
24.    Zaměřte se cíleně na regeneraci, protahovací a uvolňovací cviky.
25.    Spolupracujte s fyzioterapeutem nebo alespoň s masérem.
26.    Hmotnost hráčů posuzujte dle tělesného složení, hlavně pak podle procenta tělesného tuku s tím, že větší změny hmotnosti v průběhu roku než 2-3 kg jsou nevhodné.
27.    Reakci hráčů na aplikované tréninkové zatížení kontrolujte pravidelně pomocí jednoduchých kontrolních testů.
28.    Je žádoucí v tomto období absolvovat funkční zátěžové vyšetření.

Informace o aktuálním stavu trénovanosti hráče nám poskytuje zátěžová diagnostika. Je třeba připomenout, že diagnostika je vždy součástí tréninkového procesu. Nemusí se jednat o komplikovaná měření odezvy organismu hráče na tělesné zatížení, ale lze sem řadit i subjektivní hodnocení hráčů v průběhu hry, kontrola rychlosti pohybu, atd. Vždy je třeba znát předem hodnotící kritéria.

Nebudeme se dále zabývat problematikou teorie testování, ale připomeňme jednu nezbytnou zásadu a tou je, že výsledkům musíme věřit a pokud se již jednou rozhodneme tato šetření realizovat, neměli bychom měnit skladbu testovacích prostředků. Podobně platí, že při hodnocení změn vyvolaných aplikovaným tréninkovým zatížením, je výhodné diagnostická šetření provádět v jedné laboratoři.
Co je třeba hodnotit a jak dlouhá musí být doba zatížení?

• vytrvalost – doba trvání zatížení 6-10 min
• maximální rychlost lokomoce – maximální doba trvání zatížení do 12 s
• rychlostní vytrvalost – doba trvání od 60 do 120 s
• jejich realizaci - motorický výkon
• tělesné složení
• držení těla a svalové dysbalance.

Jaká je tedy realita?

Na základě našich opakovaných šetření se ukazuje, že v Česku se objemově trénuje dostatečně a že celkový objem zatížení se neliší od údajů v zahraničí. Zásadním problémem je, ale intenzita zatížení.

Ukazuje se, že hlavně v zápasovém, ale i v přípravném období je intenzita zatížení nízká a rozložení intenzivních zatížení v průběhu týdne je nedostatečné. Je třeba si uvědomit, že rychlostně silové předpoklady rychle klesají, nejsou-li v tréninku zařazovány. Problémem je hlavně řízení pohybu, kdy při poklesu rychlostně silových předpokladů o cca 10%, je doba potřebná k dosažení jejich ideální úrovně dlouhá, jedná se řádově o měsíce.

Další komplikací, která je spojená s intenzivním tréninkem, je realizace rozhodujících „fotbalových“ činností v rychlosti (maximální možné intenzitě) s dostatečnou přesností provedení. Co to v praxi znamená? Rozhodující činnosti (střelba, finální přihrávky apod.) jsou trénovány v podmínkách, které se blíží podmínkám klidovým a rovněž tak nejsou trénovány v podmínkách lokální akutní únavy.

Ve hře pak toto znamená celou řadu nepřesností a hlavně výrazně snížené předpoklady pro dosažení úspěšného výsledku.    

Často se setkáváme s názorem, že pro agresivní intenzivní hru, nemají jedinci slovanského původu, předpoklady. Toto je opět jedno z nepodložených tvrzení, které se předává z generace trenérů na generaci.

Jak tedy dál?

Jednoznačně cestou intenzifikace tréninkového zatížení. Toto je „běh“ na dlouhou trať a vyžaduje dlouhodobou systematickou přípravu, začínající už v dětském věku. Nedílnou součástí je neustálá kultivace techniky pohybu a techniky základních pohybových dovedností, které často nejsou na dostatečné úrovni.

Jak tedy prakticky?

Jednoznačně zvýšení objemu intervalových nebo opakovaných zatížení. Klasicky je doporučováno intenzita zatížení maximálně do 10 až 20s, lépe kratší a interval zotavení 3 až 10 krát delší než je doba zatížení. Celkový počet opakování nesmí převýšit 5 až 7. Je-li schopen hráč zvládnout více, nebyla intenzita zatížení na potřebné úrovni.

Vždy je třeba kontrolovat „techniku“ provedení pohybu. Tato zatížení by neměla být realizována v únavě, tedy vždy musí být v počátečních fázích tréninkové jednotky. Rovněž tak je nezbytné hodnotit úspěšnost daného cvičení, tedy např. čas, přesnost provedení, úspěšnost střelby atd. Současně je nutné okamžitě upozorňovat a hlavně „napravovat“ zjištěné chyby.

Příkladem může být střelba nebo přihrávka po intervalovém zatížení cca 4-6 krát 10-20 m běžených s maximální intenzitou. Po té dostává hráč míč do pohybu a střílí nebo přihrává do náhodně zvoleného místa – nesmí vědět předem kam. V podobném duchu lze konstruovat další podobná cvičení, střelba nebo přihrávka přes stínujícího hráče atd..

Takovýmto intenzivním cvičením je třeba, aby vždy předcházelo kvalitní rozcvičení a i kvalitní akutní regenerace. Samozřejmě je nutné sledovat přísun cukrů jako nezbytné živiny pro intenzivní zatížení.  

O autorovi

Prof. Ing. Bunc Václav, CSc.

V současnosti je děkanem FTVS UK a předsedou Českého svazu triatlonu. Přednáší u nás i v zahraničí, publikoval přes 400 vědeckých a odborných článků. Je členem lektorského sboru pro vzdělávání trenérů fotbalu ČMFS.