Stres ve sportovním prostředí mládeže

Čtvrtek, 31 Březen 2011 16:10

Základem každé úspěšné činnosti v životě člověka je vyrovnaná osobnost. V náročných situacích ve sportu i v běžném životě musíme většinou plně využít výkonnostní potenciál nebo i čerpat z rezervy v našem organismu. Rezervy jsou nejen v oblasti fyzické, ale zejména v psychice každého z nás.

 

 

Tato skutečnost však většinou přináší stresové zátěže. S prudkým rozvojem požadavků na sportovní výkonnost již u mládeže dochází také k nárůstu stresových situací, které nejsou vždy zcela zvládnuty. Potom záleží na zkušenostech trenéra, jak dokáže svým svěřencům pomoci. Do stresových situací se tak dostávají nejen sami mladí sportovci, ale i jejich trenéři a často také rodiče.



Sport v dnešním světě představuje řadu symbolů, které mohou již od dětství ovlivnit život každého z nás. Sportovci byli vždy známkou zdraví a síly, odvahy a hrdinství. V současné době jsou však také často spojováni s finančními zisky. Všechny tyto hodnoty byly dříve respektovány u dospělých sportovců, v současnosti je však začínáme vnímat již u mladých sportovců, zejména ve věku adolescence. S rozvojem nových vědeckých poznatků z oblastí fyziologie člověka, výživy a sportovního tréninku přibývá požadavků na mladé sportovce ze všech stran. Na jedné straně stojí požadavky trenérů na sportovní výkon v průběhu sportovní kariéry dítěte, na druhé straně přání rodičů a mnohdy jejich nenaplněné sportovní ambice. Vlastní sportovní zájmy dítěte se pak mohou stát teprve druhořadou záležitostí. Tyto skutečnosti nelze zobecnit, sportovní přání dětí a mládeže však pomalu ustupují do pozadí a stále více se projevuje společenský vliv a socioekonomické podmínky. Sportovní trénink je již od raného věku zaměřován na brzkou specializaci a příliš se nedbá o všestranný rozvoj osobnosti dítěte. Mnohdy se tyto skutečnosti negativně projeví ještě v dětství, protože některé děti přílišné nároky sportovního života nezvládají v souladu s nároky současné školy nebo s nároky rodičů na jejich další případné mimoškolní aktivity. Stále častěji se tak setkáváme s dětmi, které pro přílišnou obtížnost úkolů nezvládají svoje povinnosti již ve věku rané adolescence, tedy kolem jedenáctého roku. Požadavky okolí mohou být natolik náročné, že se začnou objevovat stresové příznaky a později u mládeže diagnostikujeme deprese a prvky vyhoření, které se dříve objevovaly až u dospělých vrcholových sportovců.

Stres je reakcí organismu na zátěž. Selye (1993) pro značení tohoto procesu používá termín strain – napětí. Vždy, jakmile vystavíme organismus zvýšenému napětí, dochází k reakci na toto napětí. Reakce se projevuje ve všech oblastech, tedy v oblasti psychické, která jako první reakci označuje negativní emocionální zážitek, který je doprovázen řadou procesů biochemických, fyziologických, kognitivních a behaviorálních. Všechny jsou zaměřeny na změnu stávající situace. O stresové situaci hovoříme v tom případě, že míra intenzity stresogenní situace je vyšší než schopnost či možnost daného člověka tuto situaci zvládnout. Obecně ji označujeme jako tzv. nadlimitní zátěž (nadhraniční). Ta vede k vnitřnímu napětí a ke kritickému narušení rovnováhy (homeostázy) organizmu (Křivohlavý, 2001). Lze tedy říci, že stres ohrožuje naše zdraví. První projevy u stresovaného člověka pozorujeme již v jeho držení těla. Jakmile dochází ke škodlivému podnětu naše tělo, které se v běžném životě drží zpříma (čelí tak vnějšímu prostředí), se pojednou stáhne jakoby dovnitř a očekává tlak z okolí, který může přinášet i závažné psychosomatické obtíže. Někteří autoři tyto rekce organizmu rozdělují na čtyři fáze a označují je jako úlekovou reakce. Tyto fáze jsou individuální dle příčiny a schopnosti člověka reakce zvládat. Většinou souvisejí s časem a s intenzitou prožívání. Člověk je vzpřímený a očekává vnější podněty, v případě nebezpečí reaguje většinou ještě větším narovnáním v souvislosti s očekáváním, poté dochází k poklesu svalového napětí a jakoby uzavření se do sebe (lze pozorovat pokles ramen a povolení břišního svalstva), na tuto reakci navazuje jakoby strnulost organismu, která se projevuje zpomalením všech reakcí na očekávané i neočekávané podněty. Průběhové kontinuum úlekové reakce sleduje principy expanze a kontrakce (Keleman, 2005).  Ve sportu tato fáze většinou způsobí neschopnost podávat očekávaný výkon a zpomalí všechny normálně nacvičené sportovní techniky (dochází k pádům, k přerušení výkonu, k nepřesnostem a ke zhoršení techniky a taktiky, poklesává pozornost a běžné činnosti sportovec zvládá zcela neočekávaně a většinou negativně). Tento postoj se stává zcela neuvědomělým. Tato reakce však pomáhá organizmu se vyrovnávat se  stresem. Organizmus se vyrovnává s narůstající škodlivou traumatizací dvěma způsoby. Buď se snaží odolávat nebo podléhá. Při odolávání se musí postavit na odpor útoku zvenčí a odvrátit jej. Při podlehnutí musí ustoupit, vyrovnat se s traumatem a omezit svoji funkčnost na nižší úroveň. Stres v období dětství a rané adolescence může způsobit závažné životní poškození, zejména tehdy, pokud je mu věnována nedostatečná pozornost. U dětí bývá příčinou řady onemocnění včetně psychosomatických obtíží, u dospělých může vyvolat vážné životní krize a nezřídka končí závažným zdravotním poškozením nebo smrtí. Proto je zapotřebí věnovat této problematice patřičnou pozornost.

Existuje řada faktorů, které na dítě působí a ovlivňují jeho chování. Při posuzování rezistence vůči stresu musíme respektovat základní osobnostní parametry každého jednotlivce, které jsou dány zejména genetickými předpoklady (které dítě zdědilo po rodičích). S genetickými vlivy souvisí také tělesná stavba a především komplex chemických struktur, které řídí všechny naše tělesné systémy a ovlivňují emoce a chování (Elliot, Place, 2002). Emoce souvisejí s pocity, přitom se značně liší. Pocity jsou nepodmíněné a nenaprogramované všeobecné stavy organismu, zatímco emoce jsou predispoziční stavy chování, které souvisejí s budoucí událostí.  Emoce jsou tvořeny pocity, ty jsou iniciátorem chování. Emoce je naprogramovaný tělesný stav, který se projevuje svalovou činností formou zrychlené nebo zpomalené aktivity. Postupně ovládá náš vnitřní systém (lze říci, že všechny struktury) a snaží se vyvolat odpovídající reakci. Emoce jsou organizované, pevné behaviorální reakce. Mají cíl a intenci a svoji vlastní logiku. Jsou organickou výpovědí o našem aktuálním stavu. Emocionální výraz je tedy ovlivňován trvalostí stresového vzorce. Pod vlivem dlouhotrvajícího stresu se tělo fixuje ve stavu pohotovostních emocí, které  s sebou přinášejí extrémnost v pohybech a člověk se projevuje podrážděně (např. zlost, vztek, strach, panika, zděšení, skleslost, bezmoc, beznaděj, apatie i zoufalství). Člověk se pak stává rigidním nebo spěje ke zhroucení (Keleman, 2005).  Výzkumy v průběhu posledních let poukazují na to, že některé poruchy se objevují více u žen (např. deprese, úzkosti a poruchy příjmu potravy apod.), jiné více u mužů (např. alkoholismus, agresivita, sebevražedné chování apod.). Výzkumy poukazují na zvýšenou syntézu a přeměnu serotoninu, která způsobuje emoční problémy (Stein et al., 1997).
Druhou složkou, kterou vždy musíme respektovat při posuzování osobnosti je temperament. Jedná se o neuropsychologické nebo psychofyziologické jádro osobnosti (Vaněk et al., 1983). Podíl temperamentu je při respektování úzkostí a stresu vždy důležité  vnímat při práci s mládeží, zejména ve výkonnostním sportu. Některé projevy temperamentu mohou být chápány jako negativní emoce a tím může trenér chybně přistupovat k vedení tréninku včetně individuálního přístupu ke sportovci. Vždy je důležité respektovat všechny složky temperamentu včetně stabilního nebo labilního vyvážení osobnosti v rámci celého subsouboru temperamentových charakteristik. Ve sportu nám může poznání těchto charakteristik lépe připravit sportovce pro sportovní výkon v rámci poznatků o superkompenzačním efektu. Na základě poznatků o psychofyziologickém základu dynamiky osobnosti sportovce lze velmi dobře přispívat k rozvoji adaptačních schopností mladého sportovce.

V neposlední řadě musíme vedle genetických předpokladů a temperamentu respektovat vždy osobní historii každého jednotlivce. V osobní historii každého dítěte lze najít specifika, která mohou mít zásadní vliv na pozdější sportovní kariéru mladého sportovce včetně jeho reakcí na stresové situace a na zátěže. Tato složka má vliv také na chování dítěte. Výzkumy z posledních let zejména v oblasti pozitivní psychologie poukazují na skutečnost, že řadu neočekávaných prožitých situací může dítě zdědit i od rodiče, např. Posttraumatický stresový syndrom, který prožívala matka se může objevit i u jejího dítěte ve zcela odlišných souvislostech. Potom se objevují činitelé, kteří podněcují specifický druh chování dítěte sportovce včetně jeho emočních reakcí, které se mohou stávat běžnými při reakcích ve sportovním prostředí.  

Z uvedených poznatků je důležité vždy respektovat osobnost dítěte sportovce jako jedinečnou individualitu, ke které by měl trenér vždy přistupovat také individuálně. Jeho reakce na stres dítěte ve sportu by měly odpovídat těmto skutečnostem a jeho znalosti o podstatě osobnosti mohou značně přispět k růstu sportovní kariéry nebo také k brzkému ukončení sportování jeho svěřenců. Z pohledu současné psychologie sportu musíme respektovat všechny vnější i vnitřní složky, které se podílejí na vzniku a průběhu stresu u sportovní mládeže a hledáme cesty, jak tyto stavy co nejlépe zvládnout, respektive odbourávat. Přístupy rozdělujeme proto na přístupy trenérů, přístupy rodičů a přístupy adolescentů.  

 

1. Trenér a stres u mládeže  

Ve sportovním prostředí (stejně jako v běžném životě) lze využívat dvojího přístupu ke stresu. Vždy záleží na tom, jaký stres využíváme. Za stres se považuje obecně jakákoliv zátěž. Těchto poznatků lze využít ve sportovním prostředí zejména při využívání tzv. eustresu. Jedná se o využití pozitivního emocionálního zážitku při sportovní činnosti. Většinou se ve sportovní činnosti využívá výhry nebo vítězství (porážka soupeře). Využíváme něco co nám přináší radost, ale vyžaduje to určitou námahu. Někdy je této skutečnosti využíváno pro překonávání riskantních sportovních překážek (např. ve vysokohorském sportu, automobilismu apod.). Zde je dráždivost rizika (někdy také adrenalin) tak vysoké, že je sportovci sami vyhledávají. Moderní doba tyto sportovní výkony stále častěji přináší. Vznikají nové sportovní disciplíny, které obsahují vysokou míru rizika a často počítají i s možností ztráty života účastníků. Ve standardních sportech se sportovci těmto rizikům často přibližují, aby dokázali svoje touhy uspokojovat (např. ze sjezdového lyžování vzniklo sportovní odvětví rychlostního sjezdového lyžování). Tento stres nepředstavuje riziko pro zdraví člověka. Nelze jej však využívat pravidelně nebo stále. V některých studiích byl potvrzen předpoklad, že akutní, jednorázová nebo příležitostná expozice stresorům s následným zvládnutím situace, odpočinkem a zotavením může mít na organizmus posilující vliv, neboť vede ke vzestupu tolerance ke stresu (Dienstbier, 1989).  Otázkou je, do jaké míry trenéři dokáží tuto schopnost vcítění se sportovcem, tedy využití eustresu pro zvyšování výkonu,  aby nedošlo k jeho přetěžování nebo i ohrožení na zdraví nebo na životě. V souvislosti s výzkumem stresorů se postupně začaly objevovat poznatky o životních událostech (life events), které přispěly k postižení souvislostí mezi prožitými životními situacemi a událostmi a zdravotním stavem. Respektován zde byl prvek zvládání (coping). V řadě studií lze také sledovat pozitivní vliv salutorů, které člověka posilují, povzbuzují a dodávají mu sílu, výdrž v boji a pokračování zápasu se stresorem. Příkladem může být pochvala, smysluplnost vykonávané činnosti (reprezentace státu), přesvědčení o hodnotě toho, oč usilujeme a uznání druhých lidí, např. těch, kterých si vážíme (Křivohlavý, 2001). Vhodnou motivací lze prvků eustresu využívat v moderním  sportovním tréninku mládeže.

 Snaha trenérů po dosahování vysokých sportovních cílů však mnohdy překračuje hranice eustresu a přesouvá se do distresu, který má závažný vliv na zdraví sportovců. Distres je negativně prožívaný stres.  Ten má závažné zdravotní důsledky, záleží na jeho délce a intenzitě. K distresu dochází tam, kde se domníváme, že nemáme dost sil a možností zvládnout to, co nás ohrožuje a emocionálně tuto situaci nezvládáme. Ve sportovním prostředí bylo používáno řada způsobů, jak takový stres způsobit. Mnohdy docházelo až k patologickým snahám o dosažení výkonu za každou cenu. Jsou známy případy, kdy trenér využíval v tréninku takové metody, které svěřence ohrožovaly na zdraví i na životě. V literatuře bývá použit termín hyperstres (většinou se jedná o skutečný stres) a hypostres (označuje se tím zátěž). Pocity úzkosti, strachu nebo vzteku, vznikající v rámci reflexe ohrožujícího podnětu organismem, vyvolávají aktivaci sympatického nervstva a sekreci katecholaminů (běžně známé jako adrenalin a noradrenalin). Dochází ke komplexu procesů v jejich konci je reakce organizmu na ohrožení. Průběh reakce se u jednotlivců liší podle povahy působících požadavků a podle způsobů jejich zvládání (Kebza, 2005). V tréninkové praxi byla pozorována snaha o zvyšování odolnosti organizmu sportovců (tzv. hardiness), která měla vést k dosahování lepších výkonů (Hošek, 1999). Mnohdy však přinesla rychlý pokles výkonnosti a sportovci se zhoršil zdravotní stav (často dochází k poklesu imunity). Proto jsou tyto tendence negativní a v trenérské praxi nejsou doporučovány. V současnosti se snažíme diagnostikovat příčiny distresu a naučit sportovce předcházet situacím, které tyto procesy vyvolávají. Základním prvkem těchto tendencí je snaha naučit sportovce pracovat s napětím a uvolněním, s dýcháním a s jednoduchými strategiemi zvládání stresů a negativních pocitů (copingové strategie).  V trenérské praxi učíme trenéry stres a jeho účinky rozpoznat (základní diagnostika), aby bylo možné  předcházet závažným zdravotním nebo psychickým potížím mladých sportovců a současně tak přispíváme ke zlepšení rovnováhy osobnosti sportovce.

Vysoká míra stresu se ve sportu objevuje nejen u sportovců, ale i u samotných trenérů. Velmi často vzniká nadměrným zvládáním úkolů a přetěžováním jejich práce. Někteří nevnímají množství požadavků na ně kladených a teprve při vzniku onemocnění pátrají po jeho příčinách. V některých případech tento stav způsobuje jejich perfekcionalismus, tedy snaha po dosahování vynikajících výsledků za každou cenu, i když pro to nejsou vhodné podmínky. Souvisí s obavou, že trenér udělá chybu, nebo že věci nebudou takové, jak mají být. Častou příčinou stresu u trenérů je nadměrná zodpovědnost, která souvisí s obavou, že když se člověk neobává, to špatné se opravdu přihodí. A viníkem by byl právě trenér (často se tak stává např. při opakovaném neúspěchu týmu v hokeji nebo ve fotbale, kdy je trenér odvolán). Někdy se u trenérů objevuje také pocit nekontrolovatelnosti, který souvisí s obavou., že události příliš kontrolovat nejdou, tak se trenér „kontroluje“ vlastními obavami. Jakmile je trenér ve stresovém ohrožení, přestává se kontrolovat a mění se jeho chování. Začne se objevovat neklid, popocházení, okusování nehtů, snaha vyhnout se negativní situaci (někdy i utéct), nějak se zabezpečit, např. kouřit, pít alkohol, uklidnit se jídlem. Občas je dobré zkontrolovat svoji odolnost vůči stresům krátkou meditací a zhodnotit, zda tréninkové zatížení příliš neovlivňuje míru stresů a stresových situací v denním životě. K posouzení míry stresu lze využít řadu technik od dotazníkového šetření po škálovací a sebeposuzovací  metody. Určitá míra stresu je přitom pro život potřebná, řada lidí stresy vyhledává pro pocit potěšení. Nadměrná úroveň stresu však působí nepříznivě, oslabuje výkon, znemožňuje uvolnění. Lidé, kteří žijí v silně stresujících podmínkách jsou více náchylní k rozvoji úzkosti a deprese (Praško, 2003).

Pro zvládání stresů ve sportu lze využívat regulační prostředky a dodržovat principy regulace. Potom lze zvládat nejen tréninkovou, ale i soutěžní zátěž a využívat prvky regulace i v běžném životě.

2. Rodič a stres u mládeže

 Velmi negativním prvkem ve sportu mládeže se jeví nenaplněná ambice rodiče sportovce nebo příliš vysoké požadavky rodičů na svoje sportující děti. V současné době jsme svědky toho, že rodič přivede dítě do sportovního oddílu s vidinou vysokých finančních zisků (zejména v hokeji nebo v tenise, v poslední době se k těmto sportům přidává také golf).

Nenaplněná ambice rodiče sportovce často znamená pro dítě trauma již při vstupu do sportovního oddílu, protože dítě by se rádo věnovalo jinému sportu, než si přeje rodič, nicméně musí rodiče poslouchat. Tyto děti často trpí psychosomatickými obtížemi a někdy se u nich objevuje anxiozita (patologická forma, kdy je na dítěti porucha viditelná – zvrací, má průjmy, bolesti hlavy apod). Tvrdošíjnost některých rodičů bývá až extrémní, protože o svém dítěti požadují za každou cenu sportovní výkon, tedy nevnímají řadu okolností, které mohou dítěti sport značně znechutit. Je známo řada případových studií, kde rodič dítěti sport natolik znechutil, že dítě muselo odejít z rodiny (často i zrušilo kontakty s příbuznými), jenom proto, aby nemuselo snášet neustálou kritiku ze strany rodičů. Většina těchto dětí si později syndrom rodičů orientovaných na výkon prožívá i v následném životě. Někteří rodiče doprovázejí svoje děti nejen na soutěže, ale zúčastňují se i tréninků a to může mít zejména v adolescenci velmi negativní dopady. Přílišná pozornost dětem sportovcům ze strany rodičů může vyvolat opačné postoje, které jsou reakcí na způsobené stresy. V takových přístupech je nutná spolupráce všech zúčastněných, tedy nejen rodičů a trenérů, ale pomoci může zejména psycholog, který učí rodiče jak se s touto situací vyrovnat.

Některé sportující děti mají za úkol v běžném životě zvládat i další funkce tím, že se účastní ještě dalších mimosportovních aktivit (různé zájmové kluby nebo zájmové kroužky). Tyto aktivity bývají však dosti časově náročné a mohou vyvolávat stresové reakce (nestíhání) a opětovně spustit celou řadu negativních procesů. Je důležité zvážit možnosti každého mladého sportovce individuálně a na základě všech skutečností teprve přistupovat k časovému plánu.

Opakem se jeví skutečnosti, že některé děti již od mládí vyžadují mnoho společných aktivit a tím se dostávají do časové tísně, která později může stres a negativní procesy nastartovat. Opět je velmi důležité najít kompromis mezi možnostmi mladého sportovce a jeho požadavky. V těchto případech by měl vždycky rodič pomáhat při zvládání zátěží a současně při řešení nezvladatelných úkolů.  Mladý sportovec potřebuje citlivý přístup a pochopení ze strany rodičů, aby se jeho sportovní výkonnost mohla zvyšovat a stabilizovala se na úrovni jeho možností. Vždy je důležité spolupracovat se sportovním klubem a trenéry, současně by však měl rodič informovat učitele o sportování svého dítěte. Umožní mu tak větší pochopení sportovního zatížení a sportovních nároků. Rodič má být pro mladé sportovce oporou a pomocníkem. Často však bývá do sportování svých dětí příliš angažován nebo naopak nejeví žádný zájem. I v těchto případech navazujeme spolupráci s trenéry, se sportovním klubem (např. na požadavek hlavního trenéra klubu) a poté spolupracujeme s mladými sportovci a s jejich rodiči. Vždy je důležitý  souhlas rodičů pro umožnění spolupráce.  

3. Mladý sportovec a stres

Mladý sportovec může být vystaven řadě negativních vlivů, které se sportem přímo nesouvisejí, přitom jeho výkon a výkonnost mohou dlouhodobě ovlivňovat. Jedná se o stresy z mimosportovního prostředí. Jedním z prvků, které mohou mít na sportovce velmi negativní vliv je sociální postavení rodiny včetně sociální opory v rodině. Rodina přispívá v průběhu života mladého sportovce k jeho překonávání překážek a může mít rozhodující podíl na jeho budoucím životě. Opakované distresy v průběhu dětského života mohou značně jeho budoucí vývoj ovlivnit (Fink et al., 2000).

Trenér by měl respektovat fungování rodiny jako opory pro mladého sportovce včetně všech událostí, které se v rodině dějí (např. rozvod rodičů, narození sourozence, smrt blízkých příbuzných apod.). Tyto události mohou také negativně ovlivnit rozvoj sportovního talentu ve vybraném sportu.
Vlastní sportovní činnost přináší mladému sportovci řadu negativních vlivů, se kterými se musí naučit vypořádat a které musí umět zvládat dříve, než z nich vzniknou stresy a stresové situace. K takovým patří předstartovní stavy (nadměrně zvýšená aktivace – startovní horečka, nadměrně snížená aktivace – apatie) které jsou zcela individuální a mohou negativně na sportovce působit řadu dní i několik okamžiků. Při zahájení soutěží jsou to startovní stavy, které jsou často ovlivněny právě stavem předstartovním a dále soutěžní stavy. Po ukončení soutěže opět mohou působit psychologická selhání (prvotní – nenaplnění očekávaných aspirací, druhotné – signál přetrénování). Všechny tyto stavy by měl trenér znát, umět je rozpoznat a také je patřičně u mladého sportovce regulovat. Je to dosti složité, protože všechny regulační prostředky předpokládají individuální přístup, tedy například i v případě modelovaného tréninku by měl trenér respektovat individualitu osobnosti a také s ní tak pracovat.

Každý mladý sportovec by měl být seznámen s možnostmi zvládání stresů, s jeho příčinami, vznikem i s riziky, které mohou v případě nezvládnutí nastat.
V náročných situacích ve sportu i v běžném životě je zapotřebí plně uvolnit výkonnostní potenciál. Případně čerpat i z rezervních zdrojů organizmu i osobnosti. Toho nelze dosáhnout přímo volním úsilím. Psychosomatické složky výkonnosti i aktuálního výkonu mají autonomní a dynamickou povahu. Každý jedinec však může dosáhnout svého maxima nepřímo, jakousi oklikou a to zvládáním sebe sama. Selhání hrozí neustále, včetně jeho nejrůznějších důsledků. Psychosomatické zřetele se hlásí stále naléhavěji. Prevence selhání a získání psychické odolnosti jsou nezbytné. Ve sportu i v životě. Psychické odolnosti se lze i naučit. Patří ke sportu mládeže i dospělých. U profesionálů je všude ve světě samozřejmá (Seiler, Stock, 1996).

Péče o zdraví mladých sportovců patří k základním prvků trenérské činnosti. Jejich podíl na harmonicky vyrovnaném mladém člověku by měl být zřejmý již při zahájení spolupráce ve sportovních oddílech. Mnohdy je práce trenéra doplněna o další spolupracovníky, např. o manažery, psychology, lékaře apod. Všichni by se měli společně podílet na odbourávání stresů ve sportu, aby nám vyrůstali zdraví sportovci, kteří mohou prožít kvalitní život.


Literatura:
Dienstbier, R. A. (1989). Arousal and psychological toughness: Implications for menta lan physical health. Psychological Review 96, 84-100.
Elliot, J., Place, M. (2002). Dítě v nesnázích. Praha: Grada.
Fink, J. et al. (2000). Encyklopedie of stress. New York: Academic Press.
Hošek, V. (1999). Psychologie odolnosti. Praha: Karolinum.
Kebza, V. (2005). Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia.
Keleman, S. (2005). Anatomie emocí. Praha: Portál.
Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. Praha: Portál.
Praško, P. (2003). Jak se zbavit napětí, stresu a úzkosti. Praha: Grada.
Seiler, R., Stock, A. (1996). Psychotrénink ve sportu a v životě. Praha: Olympia.
Selye, H. (1993). Stress in Health and Disease. Buttersworth. Reading, MA.
Stein, J, F. et al. (1997). Ocular motor dyslexia. Dyslexia Review 5. 25-28.
Vaněk, M. et al. (1983). Psychologie sportu. Praha: Olympia.

 

 

_{O autorovi}

_{doc. PaedDr. Marie Blahutková, Ph.D.
Katedra společenských věd ve sportu, Fakulta sportovních studií
Masarykova univerzita}