17. Totální fotbal

Úterý, 24 Červen 2008 12:51

„Totální fotbal a jeho útočné pojetí je velmi atraktivní. Klade velké nároky na individuální i týmovou taktickou zdatnost. Základní prerekvizitou pro zvládnutí zmíněných nároků je pozitivní myšlení všech hráčů, včetně náhradníků.“ Rinus Michels

Totální fotbal je jedna ze základních herních strategií. Druhá z nich je hra na protiútok. Výběr některé ze strategií je základním rozhodnutím před zápasem. Kterou strategii zvolíme určí funkce a odpovědnosti v týmu a též vedení tréninku. Totální fotbal je pro většinu mládežnických mužstev za hranicemi jejich možností. Pro uskutečnění tohoto stylu je třeba, aby byly přítomny všechny klíčové předpoklady. Ne jen některé a částečně ! Bezpochyby je nejdůležitější nastupovat na hřiště se správnou mentalitou.

„Ve finále roku 1974 samo Německou předpokládalo, že Holandsko zvítězí. „Měli lepší tým“: řekl později Uli Hoeness. Křídelník Bernd Holzenbein vzpomíná:“Naplánovali jsme si, že se jim v tunelu podíváme do očí, abychom jim ukázali, že jsme stejně silní. V jejich očích jsme mohli číst – jsme neporazitelní. Jejich přístup k nám byl – tak kolik gólů dnes chcete dostat, chlapci ?. Když jsme pak čekali na hřišti, chtěl jsem se jim podívat do očí znovu, ale nemohl jsem.“

Sjaak Swart o Ajaxu:“Když jsem hráli na vlastním stadionu, každý tým proti nám nastupoval s obavami. Již v autobuse se třásli. Řeklo mi to mnoho starších hráčů. Než zápas začal, již jsme vedli 1 – 0.“

Základní předpoklady totálního fotbalu

Předpokládaný výsledek určuje volbu

Totální fotbal je účinný pouze když věříš, že jsi lepší než soupeř. Když předpokládáš, že vyhraješ 4-0, dokážeš co se ti zlíbí. Když je to 4-0 pro soupeře, děláš to, co chce soupeř. Zápasy s jednogólovým rozdílem jsou problém. Zatímco se můžeš pokusit o totální fotbal, pravděpodobně strávíš dost času při hře na protiútok. Každý v týmu musí pochopit a akceptovat jak bude tým hrát, že je to ten nejlepší způsob jak teď hrát.

Důvěra

Hráči musí mít silné sebevědomí a věřit jak v sebe, tak ve spoluhráče i plán. Plán je správný a všichni jsou schopní zvládnout svoji roli. To je možné pouze pokud se hráči dokonale znají, když hrají instinktivně. Mládežnické týmy nemají většinou dostatek času se dostat na takovou úroveň. Přichází to až po dlouhém čase. Totální fotbal je velmi riskantní styl. Vyžaduje vysoce ambiciozní tým, kde si nikdo příliš nepřipouští možnost chyby, neúspěchu.

Vyšší úroveň TMK i tělesné kondice než soupeř

Jestliže je soupeř v některých aspektech hry lepší, může to přinést výrazné problémy. Soupěř sám se může stát playmakerem nebo jsou jeho ptotiútoky velmi nebezpečné. V prvním případě má soupeř velmi často míč na kopačkách, ale totální fotbal předpokládá pravý opak. To znamená, že budeme muset více bránit, hrát více destruktivně, než se předpokládalo, vynakládat více energie v oblastech, které nebyly součástí plánu. V druhém případě vede strach z protiútoku k přístupu „v první řadě bezpečně“, což je proti mentalitě totálního fotbalu, který počítá s velkou mírou rizika. Tým hraje příliš konzervativně, bez odvahy, zaměřen na kvality soupeře a zapomíná na svůj plán.
Protože většina hry se bude odehrávat na polovině soupeře, hráči budou mít k dispozici méně prostoru a často budou pod přečíslením soupeře ( 1v2, 2v4 ).

Prvotřídní technika, pro zachování vysokého tempa hry, je tak předpokladem pro zvládnutí takových situací. Bez ní hráč ztrácí sebevědomí a schopnost odolat tlaku soupeře.

Vysoká úroveň myšlení a komunikace je nutná pro využití tohoto způsobu herního pojetí. Na souhře v konkrétním okamžiku se vždy podílí více hráčů a není čas pro udílení instrukcí. Každý musí číst hru a dojít ke stejnému závěru ve stejném okamžiku. To zahrnuje spousta neverbální komunikace – čtení hry, reagování, myšlení.

Tělesná kondice musí být na vysoké úrovni. Neustálé změny tempa, delší čas strávený ve vyšším tempu, to vše zvyšuje nároky na fyzickou i mentální stránku věci. Klíčový hráči mají odpovědnost za určování tempa zápasu. Je třeba to provádět tak, aby soupeř nestačil reagovat. Nesmí se při tom zapomenou na schopnosti a stav vlastního týmu. A nezapomeň, pomalu je někdy rychleji.

Adaptace

Pohyblivost, výměna postů je velmi důležitá. Hráči se musí vzájemně zajišťovat, zaskakovat, cirkulovat. Musí to být prováděno rychle bez vlivu na efektivnost týmu. To znamená, že k výměnám většinou dochází mezi hráči, kteří hrají blízko sebe ( pravý obránce a záložník, levý křídelník a střední útočník ). Každý hráč tak musí ovládat základy bránění i útočení, souboje 1v1.

Specifické role

Na začátku hry se hráči rozestaví do ideálního postavení tak, aby se uplatnili přednosti každého hráče a potřeli jeho nedostatky. Střední obránce a střední utočník jsou na těchto postech, protože se na to v této chvíli nejvíce hodí. Pokud pak stráví střední obránce většinu času v útoku, není to dobře. Vede to k nerovnováze v týmu, zpomalení hry. Výměny mezi posty jsou pouze dočasné z návratem do původní, jakmile je to možné. Někdy tuto svobodu dostane jen pár hráčů – klíčoví hráči. Zbytek týmů pak hraje jakoby ve službě těchto hráčů ( nosič vody). Tím nemají klíčoví hráči svoji úlohu ulehčenu, právě naopak. Je na nich větší odpovědnost a předpokládá se, že využijí svých extra schopností ve prospěch týmu a jeho vítězství. Pak většinou platí, že nosiči vody mohou zápas prohrát, ale těžko vyhrát.

Koncentrace

Mentální zdatnost je stejně důležitá jako fyzická. Ztráta koncentrace jednoho hráče může ovlivnit celý tým a odstartovat řetězec událostí, které povedou ke katastrofě. Totální fotbal vyžaduje vysoký stupeň koncentrovanosti po dlouhou dobu – je to jako řídit auto vysokou rychlostí ve velkém provozu po dlouhou dobu. Je to stresující a vyčerpávající. Nese to s sebou také problém, když střídáme. Střídající hráč se těžko okamžitě přizpůsobuje tempu hry, hlavně z mentálního hlediska.

Útok začíná, když získáme míč

Totální fotbal znamená bránění na polovině soupeře. To znemožňuje soupeři odstoupení a vytvoření si dostatek času a prostoru pro založení akce, znemožňuje dlouhý hluboký pas, redukuje prostor pro „honění” míče.
Hlavním záměrem takové hry je znovu získání míče co nejdříve po jeho ztrátě ještě na polovině soupeře. Takový presink na soupeřově polovině je možný pouze tehdy, když jsou všechny řady těsně semknuté a hrají blízko sebe. To automaticky znamená, že na vlastní polovině otevíráme prostor pro rychlé protiútoky. Jestliže chceme použít tento útočný styl, musíme mít hru a soupeře pod kontrolou.

„Honění“ znamená, že dva či dokonce tři hráči napadají soupeře s míčem. Podstata spočívá v tom, že první hráč nezíská nutně míč, ale vytváří tlak a nutí soupeře k rychlé přihrávce. Druhý hráč okamžitě napadá soupeře přijímajícího přihrávku a nutí ho tak k další uspěchané přihrávce, po které může třetí hráč získat míč. „Honění“ není obsazování hráče hráčem ani zónová obrana. Taková hra spočívá v obsazování každého soupeře před míčem a zbytek týmu obsazuje hráče a prostor v blízkosti míče. Hráči soupeře, kteří jsou za míčem nebo v pozici, ve které nebudou nebezpeční, jsou ponecháni neobsazení. To umožňuje bránícímu týmu se soustředit na oblast kolem míče. Musí sledovat soupeře, každý jeho pohyb dopředu a hlavně – bránit dlouhým přihrávkám za obranu. Pokud se toto všechno podaří na soupeřově polovině, jsou jeho hráči pod obrovským tlakem. Jen v případě, kdy je soupeř schopen odolat takovému tlaku, musí tým couvnou směrem ke své brance.

Po získání míče, je kritické postupovat vpřed

V ideálním případě se získání míče na soupeřově polovině rovnou proměňuje v gólovou šanci. Nicméně, tento prostor bude velmi pravděpodobně přehuštěn. V takovém případě musí následovat rychlá přihrávka na podporujícího spoluhráče, který není pod takovým tlakem. Mladí nezkušení hráči bývají po získání míče často zmatení a bez dostatečného klidu pro správné rozhodnutí – zaútočit či držet míč. Většinou tak vrací míč soupeři a mohou začít znovu s obrannou činností.

Naučit se tomuto stylu hry je velmi obtížné. Byl zkonstruován jako nástroj na překonání zahuštěné obrany. Vyžaduje rychlou cirkulaci míče, vyspělost v osobních soubojích 1v1, plastickou výměnu pozic, schopnost pracovat na velmi malém prostoru, umění změny tempa hry, vysoké tempo hry, schopnost koncentrace na delší dobu pod velkým tlakem. To všechno mohou být na mladé hráče příliš vysoké požadavky. Jestliže jejich výchova prošla pouze hrou 11v11, pouze ti nejlepší budou schopni v budoucnu naplnit uvedené předpoklady. Tento riskantní způsob hry vyžaduje vysoké individuální schopnosti. Často je třeba operovat při útočné fázi na malém prostoru nebo naopak bránit velký prostor pouze několika hráči. Pro zvládnutí tohoto stylu, je třeba připravovat metodické plány s vědomím uvedených požadavků. Dále je pak třeba specifických typů hráčů.

Průpravné hry malých forem jako 2v2, 3v3 a 4v4 jsou dobrým stavebním kamenem pro výchovu takových hráčů. A to nejen v oblasti jejich herních dovedností, ale též mentální připravenosti na tento náročný styl hry.

Vyznačená oblast ukazuje prostor, kde se tým snaží hrát – odehrát zápas. Všech deset hráčů je na polovině soupeře a brankář se vysouvá z branky, aby mohl hrát jakého si zametače. Pokud se to daří, hrozí vlastní brance malé nebezpečí a soupeř je neustále pod tlakem. Velkou hrozbou je volný prostor za poslední-obrannou řadou. Jeden dlouhý pas a rychlý útočník mohou tento styl vyšachovat ze hry. Do defenzivní fáze musí být zahrnut celý tým. Neexistuje stoper-zametač, který jistí obranu s 5m odstupem, každý útočník se musí zúčastňovat presování soupeře. Pokud všichni hráči nepochopí o co jde, neztotožní se s tímto stylem, nejsou ochotní podstupovat „špinavou“ práci při znovuzískávání míče a neutralizování soupeře, přinese tento styl více škody než užitku. Bez velkého tlaku na míč, rychlého a plynulého prolínání řad a přechodu mezi útočnou a obrannou fází, nelze tento systém použít.
Výhodou tohoto stylu je, že diktuješ tempo, držíš iniciativu ve svých rukou. Jestliže se však dostaneš sám pod tlak, soupeř tvrdě využije slabých míst tohoto systému.